něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 27. 11. 2017 na slet č.48 v 19h do klubu Paliárka.            

Rozhřešení pro notorického alkoholika (úvaha, Kolemjdoucí) • Rozpoznání dobrého člověka (úvaha, Kolemjdoucí) • Manifest (úvaha, Kolemjdoucí) • Oheň v bytě (úvaha, Kolemjdoucí) • Kam se poděli stopaři? (úvaha, Kolemjdoucí) • Rozhraní (úvaha, Kolemjdoucí) • Nejsurrealističtější surrealistikon, jednou se tomu budeme smát... (úvaha, Kolemjdoucí) • "Sraly nám na ně mouchy, tak jsem je vysadil" (úvaha, Kolemjdoucí) • Optimalizujme polibek do té míry, že se již nebudeme zbytečně dotýkat. (úvaha, Kolemjdoucí) • Podvečerní glosy (úvaha, Kolemjdoucí) • Do svítání (úvaha, Kolemjdoucí) • za pysky kolemjdoucího (úvaha, Kolemjdoucí) • Zápisky popůlnoční (úvaha, Kolemjdoucí) • Čísla (úvaha, Kolemjdoucí) • Zápisky Kolemjdoucího asi III. (úvaha, Kolemjdoucí) • Když se dva voli baví o voze, kterej táhnou… (úvaha, Kolemjdoucí) • O cestách na konečnou (úvaha, kolemjdoucí) • O genitalitě, aneb jak nedostat přes držku (úvaha, Kolemjdoucí) • bez názvu (úvaha, Kolemjdoucí) • Ty tu... lek! (úvaha, Kolemjdoucí) • o nutnosti vytvoření virtuálního státu (úvaha, kolemjdoucí) • Zápisky Kolemjdoucího (úvaha, Kolemjdoucí) • hepient (úvaha, Kolemjdoucí) • perly sviní (úvaha, Kolemjdoucí)

16.12.2015
perly sviní

Házím perly sviním

Když vidím,

že se jima neuživím

7.12.2015
hepient

Zjevil se mi anděl

A vyjevil mi náboženské pozadí

bylo tam smradu

jako v cařihradu

A toho zmaru

Pak jsem si všimnul

že každý jeden

V sobě drží a skrývá

Semeno

A chybí jen touha

vyrůst z těch sraček Ven

a projevit se v prdeli hoven

Svým lotosem

Ze smradu rozklíčovat vůni

A v hovnu spatřit jen zlý sen

hle, hepient

19.9.2015
Zápisky Kolemjdoucího

Jako suchých nítí ponořených plavců je těch, co srdce mají tam, kde by mělo bít.

5.5.2015
o nutnosti vytvoření virtuálního státu

je třeba vytvořit virtuální stát, nebo společenstvo, nebo komunitu, nebo klan, ne snad proto aby byl virtuální, ale pro nedostatek místa v reálném prostoru, ne snad pro to že by skutečně byl, ale proto že určitý druh uvažování stíní tak nějak životu. až toto bude vytvořeno je třeba začít růst, vést polemiku a zrát, zrát duchovně a lidsky. budiž toto společensto nazváno, pro nedostatek pojmů, opět lidmi, neboť první kdo přicházeli po něčem co se začalo zdát vyhořelé, v krizích, nazývali se povětšinou prostě lidmi, a také ze skromnosti. Poté bude vytvořena instituce, imaginární struktura založená na reálných-imaginárních základech, zákonech, chcete li právnická osoba, a nebo lépe, bude vytvořeno a prolobováno nové speciální hnutí, které bude jasně deklarovat o to že mu jde o to vykoupit lidi z otroctví, zvířata i zemia že je založeno na sdílení lásce a vzdávání se zbytečného, tedy duchovním růstu. toto společenství bude pomocí dárců a mecenášů překlenovat nerovnováhu jednotlivce v systému kapitálu, složí se na svoji zemi a to vzdáním se svého nadbytku ovšem ne bez ztráty individuality, osobnosti. Budiž toto vzniknuvší například pomocí crowdfoundingu a ti kteří v reálném světě již něco vlastní mohou se připojit také, dobrovolně, třebas vratně...těchto společenstev může vznikat kolik chce a mohou mít různá pravidla, ale v podstatě jde o jedno, vykoupit zemi a člověka z otroctví...jsem zvědav jestli proti tomu konsporační společenstvo postaví tanky, ale aspoň se uvidí kdo je člověkem a kdo nikoliv...neexistují hranice, existuje jenom láska...to ostatní je umělé a proto je svět v krizi...atd...nechceme si totiž stavět domy s povolením, nechceme muset pálit své zemřelé příbuzné draze vykoupeným plynem, když můžeme nasytit strom a nebo zvíře, nechceme si nechat kecat do výchovy dětí a nechceme se nechat chránit a pomáhat od lidí kteří to dělají pro peníze..atd.

5.3.2015
Ty tu... lek!

Že moucha vnímá jinak, daleko rychleji, než člověk, to asi víte...Tak...Ale...

Co asi vidí moucha, když sedívá na televizi?

 

13.2.2015
bez názvu

Vše co dělám je onanie!

25.10.2014  (upr. 26.10.2014)
O genitalitě, aneb jak nedostat přes držku

Jsou jenom dva způsoby, jak ukázat svoji genialitu

Buďto být nesnesitelně otravný, psát hovna, hrát hovna a tak vůbec…hovna

Tento způsob je ovšem dosti nejistý, neboť shodně se projevují lidé negeniální, takzvaní blbci a pitomci, a pak, snadno se může stát, že dostaneš přes držku…

Druhý způsob je: tvořit geniální a krásné věci

Přes držku můžeš dostat taky, pokud tvorbu budeš dávat do kontextu se svými, nebo cizími názory, a taky tě můžou zakázat…protože nakonec budeš vždycky někomu nepohodlnej

Oba tyto způsoby jsou ovšem jistým druhem perverze a zoufalství, protože genialita se dá také překonat a skrze ni dojít k vyjádření individuality v jednotě s průměrem a tak se stát mistrem ve skrytu

Ano, takového člověka v davu nepoznáš, ale má to jednu zásadní výhodu: nedostaneš přes držku.

Ale i tak je k tomu potřeba skutečného umění a cviku…

 

Proto nakonec přes držku nedostane jen málokdo.

14.9.2014
O cestách na konečnou

Pojďte si k nám zatančit, vy hovádka boží, u nás jinak běží čas, je jako usebranej,sběračkou, tančíme tady pro srdce kolemjdouucích, možná o nás nikdo neví, ale běda, kdo se podívá do očí našeho rasputina, kterého si pěstujeme, který je nám oddán a my jemu, stanovujícímu os. Vy kteří se šetříte, ačoliv víte, že času je málo, pojďte přiložit do ohně vášně, svlékněte si ty vaše olověné plavky, a běda tomu kdo se někou pe, láskyplné pokřtění, je zde pro každého místa, a dívky se připojí k tomu, kdo je vlídný a kdo se o ně postará, beránek boží, náš rasputin, náš vykrmenec pro zabijačku, protože není lepší ocenění svatosti, než ostentativní a jasná vražda! To jsem nebyl já, kdo na pětkrát se dostal domů, z přebujelého rána, vždy další a další konečná, tak jako jsem to chtěl už kdysi, lásko, bylo to velkolepé, a pak bože, ty mě vždycky přijmeš, chrám svytého víta nás vítá a dívkyrozepjaté a oslavující blahobytu, tyto dívky jsou totiž chrámy v chrámech, jsou li dostaečně dívčí. Ó, i lev se ustrne, a jeho hříva se zavlní, v očích se zaleskne, něha, a neha je někdy soucitná, a nezbytná…vražda…jeho napjatí svalové trčící do nebe a tak zvolna sunoucíse mraky za obzoru jasného a ptačného…jsme soucitní milá Frído, naposledy jsme se potkali před polednem, ale to je už dnes tři sta let! Lásko, dávej sbohem všem vyvoleným k pláči, a stoupni si ike mě, k ménu masu, necháme se sežrat, jako ta naše směšná volátka, kterými nás rdousili…miluji tě Frýdo…proč vždycky pouštíš tak všeříkající hudbu! Chytá mě z toho závrať a musím se obrcet do ulice, k těm kdo vůbec nechápají, trčíce jen tak z dlažby v kráčejícím dešti myšlenek, ó, jak netuší, jak netuší naší všemohoucnost, dokážeme je z toho zvednout?... ale mají dostatek pochopení pro let, pro opojení, pro vzrušení, mají vůbec smysl pro legraci? Laciní tuláci putující v dešti. Frýdo, miluji tě, vidím tě všude, jsi zdí i vystupuješ z dlažby! Lásko,  jak krásně mě zrcadlíš v letu, jsem michael, tvůj pasáček, tvůj Jáson ikarický. Zemřu pro tebe, a zemřu v letu, zemřu jenom tak, jako bych si Ti lehnul k nohám, lásko, vždyť víš nemáme čas se zdržovat na Zemi, není zde pro nás pochopení, a tak to nazveme nedostatkem místa a vlastní slabostí, vlastním bláznovstvím a bláhovostí...ty tvoje prsty jsou všude, hladí mě na mých zádech, čaruješ mi tam krví, a moje tělo, moje tělo padá, padá do mouky jarního dopoledne, ne, nejsem ještě doma, doma nejsou ulice.

 

23.2.2014  (upr. 2.3.2014)
Když se dva voli baví o voze, kterej táhnou…

-Je to těžký? Zvládáš to?

-Ježiši, vůbec nemám problém, na pohodičku!

-…mě ti dneska přijde, že to není normální, že to tak nemusí být, takhle se dřít

-jako jak není normální, vždycky se to tak dělalo!

-Ale když jsme byli telaty…

-Když jsme byli telaty, tak to bylo něco jinýho, stejně si to pořádně nepamatujeme a navíc to je ten kumšt, bejt konečně dospělej, dělat velký věci, moct si vydělat na pořádný jídlo za práci a drbání a plavení a tak…

-no jo, ale stejně tak nějak uvnitř cejtim, že to není ono, že…

-nekecej a tahni, jde to do kopce, nebudu to tahat sám!

17.1.2014  (upr. 18.1.2014)
Zápisky Kolemjdoucího asi III.

Je dobré, je-li člověk aktivní

Je špatné, když je radio-aktivní


Zákon přírody hovoří jasnou řečí:

§1

 

Sněz, co si sám ulovíš (co dostaneš)

 

§2

 

Sněz, co najdeš (co dostaneš)

 

§3

 

Udržuj jenom to, co ubráníš (co dostaneš)

 

Tato pravidla platí pro všechny bytosti

 

Pro bytosti s rozumem, mezi které patří i lidé, ovšem jsou nutná další pravidla a to zejména:

 

§4

 

Sněz pouze tolik, kolik sám nutně potřebuješ

Toto pravidlo potřebuje dávku sebekontroly, nebo pomoci od bytostí z vyšších sfér.

Toto pravidlo, ač se zdá někdy, že tomu tak není, nejde obejít, jeho následky ovšem mohou nabýt účinnosti s odkladem. Za porušení zákonů se platí časem, nebo jeho analogií, energií, nebo až v krajních případech transformací, smrtí; smrt může jako transformace nastat zřejmě i v kladné bilanci.


Něco z povinné četby:

Z Havla se dají číst snad jenom Antikody


Něco z Tibetu:

Dalajláma je prý falešnej, já se k tomu přikláním - ten skutečný je zřejmě tam, kde je a pracuje pro blaho...má dvojníka, několik dvojníků, je jich víc...Ten člověk, co ho vidíš, ten na druhý straně ulice, není to On? Nebo támhle ten řeznickej učeň, existuje snad lepší přestrojení?


Ježíš zemřel, a bylo škrtnuto, jaksi, že se stále rodí další


Jedna z nejdůležitějších věcí na světě, která sama sebou, i když ne vždy skutečně existující, poutá pozornost a vědomí lidí, baví je a saje, či je sána, sáta ... je:

TAJEMSTVÍ

 

FeroLajosh company uvádí, v hlavních rolích Jarnoslav Varlata, Baltazar Mejrynk a spol.:

 

TAJEMSTVÍ 

 

 víc se dozvíte brzy!

 

 

 

 

 

16.1.2014  (upr. 17.1.2014)
Čísla

Ne čísla, ale jablko, květina, cokoliv..čísla svádí k určitému myšlení..kterého je všude dost..

9.1.2014
Zápisky popůlnoční

Kdyby ti nějaká osvícenější bytost, než jsi ty, chtěla dát nějakou radu. Určitě ji přijmi!


Kdo je taková bytost?


Jestliže si někdo myslí, že je nějaká věc, kterou žena nedokáže, pak je zcela jistě na omylu.

Nedokáže jí jenom proto, že je momentálně zaneprázdněna tím, že je ženou.


Totéž platí i pro muže...a, konec konců, pro všecky bytosti


Byl jednou jeden člověk, který se pořád díval na hodinky, když spěchal.

Jednou hodinky ztratil, a tak se ptal kolemjdoucích kolik je hodin, a do toho zase pospíchal.

A potom to nestich, protože se zrovna ptal...


Dneska mě napadla taková věc, když jsem se procházel po karlově mostě a po pravym břehu...Taky jsem se bavil s hráčem na rozlámanou panovu flétnu, prosťáčkem nemytym, svatym...kolem chodilo hodně tůristů a jinejch nepokojnejch lidí...

Nicméně...


Napadlo mě, že bych sestrojil  loutku o velikosti člověka, kterou bych, sám nuzně ustrojen, slušně oblíknul, nechal  bych jí před sebou klečet. Měla by ovládání hlavy, nebo nějaký táhlo, a tim táhlem bych dělal, že mi ho vášnivě kouří...časem bych se zmohl možná na baterky...zbytek už by obstaral klobouk...tvářil bych se samozřejmě u toho náležitě...

 

Ta loutka má pracovní název: Kouč...sestroj si svého kouče

 

...vážně zvažuju, že zítra kontaktuji společenstvo umělců kárlova mostu


Opět jeden velmi genitální nápad

 

Ale teď už, vážení přátelé, musim jít spát. Dneska budu mejt letadla zvenku...snad ne za letu, to bych za osmde nedělal...i když nájem je nájem...

 

vlastně je to úplně obráceně, říkal jsem si, že by si kyždý bohatec měl vydržovat svého poustevníka, čím víc by jich měl, tím by byl více ctěn, tím šlechetnější by byl...když dneska chudák platí nájem, nebo hypotéku, měl by být za to ctěn, něboť někoho taky vydržuje...na druhou stranu by měl dostat nafackován,o protože vydržuje s největší pravděpodobností zase jenom slabocha, kterých je všude dost...ale není se čemu divit, vlak je rozjetý a skákat se z něj nikomu ještě nechce...propast je až za tunelem...

 

7.1.2014  (upr. 9.1.2014)
za pysky kolemjdoucího

Ženy musí člověk zajímat, aby je člověk mohl naokamžik mít

...aby mohl zažít iluzi vlastnění

To proto jsou prý jako kočky, zatímco muž je hloupý…oddaný,  jako pes

Když přijdeš k moudré energii kočky s touhou ji vlastnit, vždycky tě v předtuše poškrábe. Je to vskutku zajímavé orákulum.

Na začátku vám řeknu něco, co vůbec nesouvisí s daným tématem, to proto, aby bylo zcela jasné o čem budu hovořít.

Teď jistě čekáte, že to řeknu…a proto budu mlčet.

Jestliže chce člověk dobře vládnout, nedejbože pomáhat někomu, pak to nesmí chtít, musí si to hýčkat sám před sebou, skrývat a čistit. Nesmí se dívat na „poddaného“,  z výšky…Nesmí v milášcích  vidět lůzu, ani čísla statistik. Musí je studovat, musí je chovat, musí být s nimi, musí je milovat. Není to divné, že žádný politik se veřejně nepřizná k tomu, že miluje? Ale né jako vášnivý terarista,který dehonestuje stvořitelovy miláčky prostým zavíráním do skla. Musí být vášnivým a nenásilným pozorovatelem, jestli chce někoho chovat, musí si k němu chodit do pralesa. Ne snad, že by ho krmil..A dívat se smí jenom letmým pohledem, jenom koutkem oka, okamžikem, jako při nezaujaté chůzi kolem… Jenom tak vzdává chválu Stvořiteli, aniž by urážel duši jeho stvoření v těle pozorovaného, aniž by ubližoval duši pozorujícího nepříčetným sentimentem, který se mění nakonec v sebelásku nepoznanou.

Neboť, co je na světě pomíjivější než touha vlastnit.

Dostaneš všecko, dostaneš i tu lásku, jenom, prosím, netlač, a neříkej co mám dělat, přijdu sama, budu jako kočka, radši zemřu než tě nechat mnou vláčet.

A teď k penězům: zdá se to jako dobrý prostředek. Ale kočky je nemají rády

Já, jako sběratel lidí, s trpkostí vidím, jak odcházejí některé druhy i celé řády bytostí. Musím se potom zamýšlet nad reorganizací celé mé taxonometrie. Ruší mě to od pozorování, budí mě to z bezstarostného snění, a to nestrpím. Mocnou holí se pak oháním. Čím to, že to tak je? Cítí se ty bytosti uraženy, cítí se osamoceny?

Kdo trápí moje milášky! Jak si mám potom poradit s nomenklaturou.

Jsou to ještě lidé, to co zbývá? Pokud ano, kdo jsou ti, kteří mizí, nezištní, skutečně nepřizpůsobiví, tak endemitní, moji miláčci, osobnosti…moje kočišky…moje nejlepší sbírky...moje nejlepší exempláře...

Mám potom prales plný přizpůsobivých hybridů, kde je krása mnohosti…všude šeď uniformity…biolid, chce to biolit…

Snaží se někdy psát značky na tvářích domů, ti skromnější pozvolna umírají na opuštěnost, na jedinečnost jedinečnosti, na izolaci v šedi, ztrácejí víru a planou…jsou prý někde hřbitovy Těch, jako hřbitovy slonů…

Někdy je jich plné nebe, jsou jako hořící holubi…

Otec to tak nenechá, jestli šelma šalba moc se bude rozpínat, určitě vystoupí ze skromnosti, jeho mnišská tvář se změní ve tvář válečníka a potom co popraví nezbedné dítky, potom co je vlastnoústně sní, bude s Agni tvořit, bude celé noci v ateliéru, bude se vznášet nad vodami…

A že on umí, věru, tvořit, je pak jako malé dítě…

Děte do prdele s tim vašim um-něním, s těma vašima galeriema, vyražte jim okna v místech, kde vysÍ ty vaše obrazy…

Rád se na něj jenom tak dívám, když si hraje s Hlínou, Vodou, Agnim a VzzDuchem…

 

Polib mě hluboce než půjdeš, smutek odcházejícího léta…

Ó, můj Bože, cítim se jako telegrafní dráty vrnící ve vzduchu...

…pod sytící se oblohou, v červáncích, a těch mracích co mají jména, vysoko nad městem, hluboko pod nebem…

Polib mě vášnivě než půjdeš…

 

Agni, opíjím se Tebou…

 Agni jsi to ty?

 Agni, opíjím se smrtedlností,

opíjím se vzrušením ze zhouby,

opíjím se naší opuštěností,

opíjím se vzdáním se získaného…

Agni, kde všude hoříš.

Agni, zmizíme ve věčnosti,

Tančeme, dokud je čas.

Agni, ty víš, že jejich bůh, je jenom touha…

Touha po tobě, touha se tě vzdát

Agni, otec to tak nenechá, rád nás vidí si hrát…

Agni, matka nás šálí, Agni, matka nás pálí…

Agni, všechno je žhavé, všechno je láva, vzduch se tetelí, nad syčícími vodami…

Ach, ty se kojíš…

Agni vstávej z popela…

Agni, hrají si s námi

Agni, oni nás osvobodí, znovu nás stvoří…

 

Bez názvu.png


 

12.12.2013
Do svítání

Dlouho jsme se neviděli, bratře

Ale dost vítání

Moje smrt bude skutečně velkolepá

Svůj mozek bych ti rád rozprsknul po celém těle,

Ale zejména obličej bys měl mít potřísněn krví a šedou hmotou

Proto bych byl rád, aby sis dobře vybral zbraň a důvěrně se s ní seznámil

Chtěl bych, aby ses do ní zamiloval, abys ji uctíval, cídil a hladil

Abys do ní vložil veškerý svůj další osud

Bude víc než tvoje matka, rodina, tvůj život

Rád bych, abys musel  zůstat alespoň několik hodin s mým mrtvým tělem

Budeš shodou nečekaných náhod uzamčen s umírající  tělesnou schránkou

Podlehneš v tu chvíli zvláštnímu pocitu, pocitu, který jsi tak dlouho hledal

Uvidíš, jak opouští mé tělo uvolňující se obsah střev, který spolu s močí bude vydávat zápach

Uvidíš záškuby a zažiješ chvíle nejistoty, strach

Uvidíš jak mouchy kladou vajíčka do mých útrob

Budeš zvracet

 uvědomíš si, že spolu možná strávíme ještě hodnou dobu

A možná spolu budeme tak dlouho, že dostaneš hlad

Dostaneš hlad

...

Ten hlad ukojíš

Ale nebudeš mít náboje, provaz a nebudeš chtít za živa smíchat svou krev s mou

Nůž ti nebude k ničemu

Pak si pro tebe přijdou a ty ochutnáš, jaké je to být proti všem

Budeš ochutnávač toho pocitu vyvržení

To je bratře tvoje úloha v mojí režiji.

Až se znovu setkáme, umluvíme se dál.


Je to prozatím to jediné, co pro tebe mohu udělat.

3.11.2013
Podvečerní glosy

Lidská blbost kvete.

Co bude, až doroste a vydá plody!

18.8.2013  (upr. 3.11.2013)
Optimalizujme polibek do té míry, že se již nebudeme zbytečně dotýkat.

Jednu věc bych skutečně rád věděl:

 

Proč stále ještě tvoříme,

Když vše již bylo jednou popsáno?

Ano, ve světle nových objevů...

Ano, neustávající zanikání na druhé straně...

Ale proč nevypijeme hořký odvar z blínu?

Je zde nějaký zásadní důvod?

Proč neustáváme ve svých pošetilostech,

že se stále motáme v kruhu?

Je to nějaká past a berou nám odvahu naše předsudky a pověry?

...naše malost a slabosti?

Je skutečně protiklad opustit minulost a učit se z ní?

Stavíme na základech nebo vaříme z vody?

Kdy jsme důležití a kdy je to pouhá sebedůležitost.

Kdy jsme pomatení?

 

Optimalizujme polibek do té míry, že se již nebudeme zbytečně dotýkat.

Řekněme našim dětem, že vzrušení je třeba kojit, například zvukem nadzvukového tryskáče.

Podotkněme, že modrá barva byla neúmyslně objevena pomocí moderních technologií..

...do té doby, a bylo to zhruba do počátku dvacátého století, ji lidská mysl neznala.

A to co pokládáme za modrou dnes , byla dříve zelená...a zelená měla několik odstínů šedi.

Nebo to bylo naopak?

S rostoucí rychlostí stíháme stále méně, monotónní krajina palubní desky a brnění motoru je jediné, čeho se můžeš dotknout. Jestliže naše babičky chodily bosky a nahmatávaly s každým krokem osobytost, jak se nám prodloužila cesta za skly terarizovaných automobilů. Jestliže bosou chůzí  se dříve zvyšovala potěcha z žití, bylo radostí si vzdálenosti udržovat a složitost cesty vyhledávat. Jestliže se dnes potěcha potlačuje, je třeba vzdálenosti zkracovat prodlouženou jízdou. Jak hodně zdegeneroval člověk, jak krásně by se lovil lovcům minulosti přeneseným do současna. Jak snadno by si užívali lidského masa a získávali lebky pro čarování. Jakou by asi měly tyto lebky moc. Odrazila by se jejich kvalita od způsobu dnešního stravování. Máme málo svátků. Málo příležitostí se obnažovat k prociťování. Naše ulity jsou tuhé a maso měkké. Brojleři krevetí, povyšme tedy psa nad člověka. Heureka, a máme tu psověka. Nedá to moc práce vyšlechtit psa schopného okamžité kopulace a člověka bez akce. Přivaž si vodítko kolem krku a masku si nasaď, abys neviděl, jak tě probodne šelma. Nezemřeš okamžitou smrtí, krysa tě bude porcovat po částech, nejdřív prst, potom celou ruku, potom šourek a vaječníky a nakonec zdegenerovaný mozek vysaje brčkem z tvé stehenní kosti. Chci kůži na buben, těžko se chytají dnes srnky. Lepší je samec, přivázaný k topení a k tomů účelu pěstovaný, denně krmený, řádně klackovaný, kamenem zaživa bitý a žiletkou nařezávaný, správně dohojený a sádlem mazaný. Kůže zad ztuhne a pak... Odvar z blínu, nůž z porculánu a zbytek do granulí pro další.  Chceš li tuto historii, jen pokračuj. Nač pěstovat celá těla, stačí jedna ruka, tím ušetříš za krmičky, nohy nejsou nutné, ani uši, mozek zredukovat a izolovat ztráty odvodem tepla. K množení stačí pipeta a místo jména číslo. To bude bubnů. Kdo bude bubnovat? Nějací bubeníci zakoupí si plastový bubínek s pravou zvířecí kůží a ve svém doupátku, mimo pracovní dobu, v rytmu si budou bubnovat povolené rytmy, prvá-druhá, prvá-druhá... Ježto budou přenášeny do kolébek. A žádný velký bratr, jenom lidská pitomost...

 

...to be continent

 

18.8.2013  (upr. 3.11.2013)
"Sraly nám na ně mouchy, tak jsem je vysadil"

Pozoroval okna, kterak jsou od much zasrána

I napadlo ho, že jeho duše podobně být může

zadělána

Že sic by ven z sebe na svět pohlédal,

jen vnitřní hovna by zpět dohledal

5.5.2013  (upr. 16.11.2013)
Nejsurrealističtější surrealistikon, jednou se tomu budeme smát...

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10488445364-bohosluzba-za-sdelovaci-prostredky/31329838009/

 

Poslední záchvěvy iluzí, neboť ti, z nichž nehovoří duch svatý sám, ti budou nakonec zesměšněni. Jsou jako oheň bez žáru. A duch hovoří ze srdcí , která jsou k němu skloněna. Každé jedno, trpící, hledající, soucitné...
Je třeba se zeptat, dává televize lidem uši a oči, aby viděli? Myslím, že tomu tak zcela není. Očima poznáváme realitu ve všech jejích různostech, ušima slyšíme zvuky světa. Vidíme žebráky i boháče, vidíme krajinu lidskou i boží, vidíme zvířata, trpící... Ale pustíme-li si televizi, slyšíme jen názory druhých, těch kteří chtějí, nebo mají být slyšeni. Jsou to sluchátka na uších a klapky na očích... Uvidíme, kde je pravda a láska :) Protože, cítím, blíží se doba prozření, a to kroky mílovými... Jestliže někdo dosáhl pravdy a prozření, jistě nesledoval v tu chvíli televizi!

„Modleme se za ty, kteří připravují dětské pořady...“

17.4.2013  (upr. 20.4.2013)
Rozhraní

 

Vypadá to jako vlasy padající přes oči, nejde je však odhrnout, ale pak se to mění v kruhy. Vytržen, spatřuji náhle na ulici malého štírka, ovšem jakmile se k němu chci přiblížit, jen pohnu obočím, zalézá tento škvírou kanálu do stoky pod ulicí. Pokleknu vám a dívám se jedním okem pod ulici. Jest tam kupodivu pokoj, který je zcela prapodivně vybaven.

V rohu je starý ohlazelý medvěd, dětská hračka. Je podložený komínem z knih. Medvěd má na sobě brýle a na nich jsou přidělány balónky. Slabý vánek je odklání do strany. Jinak je pokoj čistý a útulný, je dokonce vytapetovaný plátěnou tapetou s pruhy. Uprostřed pokoje není stůl, ale ubrus, váza a květiny jsou na zemi. Místo koberce je tam stejná dlažba z kočičích hlav, jako tady u mě na ulici. Jisté je jenom to, že tam něco dýchá, ne, možná jsem to já, protože můj nos je zvědavostí ke kanálu zcela přitištěn. Možná se zvuk uvnitř odráží a pak se opět dere k mým uším. Ve vzdálené části pokoje je vidět jenom tmu, ale slyším cosi jako tekoucí vodu.

Ze tmy něco se blíží a již rozeznávám vůz jedoucí po dlažbě a pak v rychlosti projíždí černý kočár pokojem z jedné strany na druhou a tam naráží do opřených madrací. Ten vůz není velký, asi tak pro tříleté dítě.

Potom mě něco vytrhlo z pozorování, podivný praskavý zvuk na ulici…Jak jsem se za ním chtěl otočit, uviděl jsem zvláštní věc: Rozhraní mezi tam dole a ulicí je tenké jako cigaretový papír. Žádné patro. Pak vidím, že praskavý zvuk vydával zlatohlávek, který si nohama čistil krovky. Náhodou s sebou mám dalekohled, a tak jsem ho otočil a jal jsem se ho pozorovat. Jeho chlupy jeví se jako biče, jeho oči jsou temné kameny, vykulené a výhružné, je vidět, jak dýchá a v ústech má dýmku. A najednou se nad ním objevuje obláček, bublina z komixu a tam je napsáno: „ CO ČUMÍŠ!?“

 

23.2.2013  (upr. 25.2.2013)
Kam se poděli stopaři?

 

Jel jsem z okresního města do Prahy vozem a nebyl jsem zcela vytížen. I rozhodl jsem se, že chvíli počkám s odjezdem a pak se půjdu zeptat na autobusové nádraží, kde se každý den tvoří velká fronta, zda někdo nechce svézt. Nemám totiž rád, když se plýtvá. A nebaví mě jezdit sám. Sám jsem jezdil autobusem a fronty a mačkání mě nebavívalo.

Čtvrt hodiny před odjezdem autobusu jsem zastavil vedle fronty, stáhnul jsem okénko a zeptal jsem se jí: „Nechcete někdo vzít do Prahy?“ V odpověď zaznělo mlčení. Ovčané se dívali do země a pár jedinců se nevěřícně po sobě podívalo.

Situace mě značně pobavila, a tak jsem zkusil svůj požadavek opakovat a doplnit ho o několik detailů, že jedu přímo na Smíchov a že za cestu nic nechci, leda dobrovolný příspěvek. Autobus totiž jede delší dobu a končí ve stanici Zlýčin, odkud se teprve většina metrem dopravuje do centrumu. Reakce fronty byla podobná a já už chtěl vyrazit odmítnut, ale po delším váhání,  kdy jsem si vychutnával podivné výrazy v obličejích frontmanů, nejistě z řady vystoupili dva mladíci.

 

1.:“„Tak já bych teda jel.“

2.:„…tak…já teda…taky.“

V autě byly sice ještě dvě místa, ale pro pohodlí mých hostí jsem se už dál neangažoval. Mladíkům jsem sdělil, že pokud budou chtít, můžou mi přispět na benzín, ale nemusejí. Oba se dobrovolně nabídli, že mi dají padesát Kč, s čímž jsem byl velmi spokojen a oni ještě by ušetřili. A vyrazili jsme.

Cesta uběhla celkem rychle. 1. si se mnou povídal (elektrikář). 2. Vzadu rezolutně mlčel (sportovec - student).

Pak přišla Praha. A už jsem byl na Smíchově. A stál jsem na červenou kousek od metra. Oba tedy rychle vyskočili a měli to utrpení za sebou. Na padesátikorunu zapomněli taktéž oba. Ale poděkovali, to jsem byl rád, něco to pro ně možná tedy znamenalo.

Ale přežili, aniž bych je znásilnil, okradl, nebo jinak poškodil. A já musím říci, že jsem se celou tou situací velmi bavil. 

Navíc od té doby vím, kam zmizeli stopaři. Bojí se a stojí ve frontách. A většina z nich jistě kouká večer na skutečné a zaručené zprávy v televizi, nebo čtou z internetu, kolik se právě dnes stalo neštěstí po světě. 

 

18.2.2013  (upr. 15.3.2013)
Oheň v bytě

Nastěhovali jsme se do starého bytu na Smíchově, jehož srdcem je starý kotel se jménem Dakon. Je to náš Dakon, který má dvě větve a žebra radiátorů. Má taky topeniště, popelák a rouru od komína, má taky tachometr.

Takový kotel je v každé době výhodou, protože ačkoliv je vybaven pomocným čerpadlem, je toto, v případě poruchy, odstaveno a teplo se může šířit samospádem. Je to dokonale svobodné médium. My živíme jeho a on nám dává oheň. Hrajeme si spolu a milujeme ho, protože oheň je také v každém z nás!

Když nemáme peníze, můžeme topit bedýnkami od ovoce, nejsou li bedýnky, vybíráme popelnice s kartonem, jdeme li se projít, přinášíme vyhozené dřevo od popelnic, z parku. Vánoční sezóna je žní vánočních stromků. Kolik toho lidé dnes vyhodí. Tolik odpadu – potravy.

A přijde-li nás dnes někdo navštívit, dostane kávu, čaj či jídlo, protože HOST DO DOMU, BŮH DO DOMU. Nebydlíme sami, abychom přežili v tomto bytě a uplatili nehorázný nájem, potřebujeme spolubydlící. Co se jich za ty roky vystřídalo.

Co ovšem je zajímavé, že kdo neřezal, rád neúsporně topí, kdo nenosil dřevo, ten rád se nadmíru hřeje. A přijde li k nám návštěva, často říkává: „To je ale krásný kotel! Vy topíte dřevem!?“

A já se často usmívám pod vous, neb vím, jak málo již šťastní a mladí umějí používat oheň. Stačilo by pár dnů a již by byl kotel zasypán popelem a nadávkami, a on by za trest kouřil a dýmil. Vše potřebuje pozornost, čas a píli. Málokdo je dnes tak svobodný, aby si alespoň zatopil upřímně a přímo. Málokdo vidí práci a lásku. Málokdo má čas na prostý život, a přitom každý po něm touží, touží nezraňovat, být v souladu s vesmírem, ale často jsou to pouze slova.

Kotel by nakonec byl odnesen do šrotu a na jeho místo nastoupil by plyn či elektřina, a tu bychom vozili z daleka a vesele bychom se usmívali, jak jsme nad tím vyzráli, a parky by se paradoxně postupně zmenšovaly, neb lidí by bylo více a odpadu by přibývalo, ten bychom si ovšem zaplatili odvézt (poté, co již jsme ho zaplatili přivézt a vyrobit a koupit), aby nám z něj vyrobili elektřinu. A pak bychom museli být ke svém domu připoutáni tak jako nájmem, tak jako k telefonu, k pronájmu svého těla. Paušály našich životů sají nám snad přímo z morku. Stali bychom se otroky svého nerozumu.

A mezitím naše hovna si vesele odplouvají na cizí zahrádku, i voda, i moč. A my slábneme, rychle slábneme. 


10.2.2013  (upr. 17.2.2013)
Manifest

Zakládám prozatím veřejnou debatu nad mnou v budoucnu založenou a v konečné fázi dobrovolně zrušenou Stranou dobrovolného občanství.
- budu si platit co chci
- budu si platit koho chci
- budu si volit koho chci
- budu si odvolávat koho chci
- dluh neexistuje, alespoň ne dluh s úroky, když je někdo debil a půjčuje, tak je vůl a musí počítat s nenávratností, nebo s návratností. Existuje de fakto pouze dar. Půjčujeme tak pouze těm, kterým důvěřujeme. Neexistuje, aby se ti někdo štrachal v majetku, natož aby ti ho nedobrovolně bral! Mít toho víc než uhlídáš a užiješ je podezřelé
- ruším slovo ODPAD, hovna se budou vykupovat, pet lahve taky a tak podobně...
- seru na umělé zvyšování spotřeby, jde o štěstí a intenzitu života v rámci veškerenstva.
- podpora nezištnosti
- "odsouzení" zištnosti
- konečně bych byl rád, kdyby se alespoň dodržovala oustava
- která ve výsledku bude zjednodušena na jediné pravidlo
- neznalost zákona neomlouvá může platit až ve chvíli, kdy bude možné si zákony zapamatovat, což platí od iQ, kdy je člověk svéprávný, to se pozná zcela jednoduše, je svéprávný (nékdo se o nej rád stará, nebo se stará sám)
- ruším politické strany
- zákaz podnikatelského cynismu, obchod je hra o energii a komunikaci mezi lidmi a jako takový může být provozován pouze osobně, dobrovolně a bez použití omamných prostředků jako je reklama
- volný pohyb a svoboda pohybu znamená, že si vezmu auto, koně, nebo nohy vlastní a půjdu kam budu chtít a na jak dlouho budu chtít, žádný technický 
- když někoho zabiju autem se špatnejma brzdama tak se z toho zpovídám já
- zdravotnictví je služba lidem, vždycky se najde dost lidí, který to budou dělat rádi
- sociální systém je obecné dobro, darovat almužnu je vrchol dobra, ale dáváme jí dobrovolně, konkrétně a přímo tomu, komu je určena
- lidé altruističtí musí být uznáváni a ctěni, také samotářské osoby žijící v lesích 
- lidé zištní a egoističtí jsou hodni soucitu a zvýšené péče, nebo nepéče, dle druhu sociopatologie s ohledem na to co jim může pomoci
- příroda je základ, kdo se nechová hezky k přírodě, nemůže se chovat hezky k lidem
atd.
- doufám, že v průběhu následujících padesáti let se alespoň náznakem budeme přibližovat zhruba tomuto cíli.
- vše v přírodě funguje na základě jednoduchosti
- místo domácího pudla, nechme ho převtělit do svobodného vlka, nebo ještěrky
- cílem je svět pro volný pohyb dětí

Zakládám tímto nový filosofický směr: metaidealismus, přesáhnutím idealistických myšlenek vzniká plovoucí realita, realita se snahou se sama zdokonalovat, přesahovat, utvářet, v dobré víře, harmonicky.

toto je velmi hrubá skica, ale směr je nastíněn

30.1.2013  (upr. 31.1.2013)
Rozpoznání dobrého člověka

Poznáme dobrého člověka podle přímého pohledu, jasné mluvy, nebo klidného vystupování?

Je takový člověk vždy vhodně oblečen, podle nejnovější módy? Mívá čisté ruce a pečlivě opracované nehty? Vystupuje s rozhodností a s vážnou tváří? Jeho jazyk je vytříbený, nikdy nemluví sprostě? Ale rozhodně vždy vřele konverzuje, odpovídá na všechny otázky, je slušný a komunikativní? Je mu vždy fajn? Vždy pouští sednout dámu a starší osazenstvo strojů? Může být dobrý člověk zcela opačného pohlaví? Může se snad poznat podle záplatovaných čistých, nebo naopak omšelých a zcela použitých šatů? Je takový člověk spíš vysoký nebo nízký? Má vždy připravenou nějakou výhodnou nabídku, kterou je ochoten kdykoliv podepsat? Ale snad určitě není nízkého postavení, má vlastní byt, ne-li, pak bydlí v rezidenční čtvrti a má soukromý automobil a jen tak pro jistotu, pro dobro ostatních lidí, mívá hlídán dům kamerami? Také jen tak, abychom nepřišli o tak dobrého člověka, chodí s ochrankou? Jeho názory jsou vždy čerstvé a svobodné, jinak by nevyvolával tolik nevole? A samozřejmě vše co dělá, vše co říká, že dělá, dělá pro dobro druhých? Pro dobro druhých nedá almužnu?

Máme tu čest potkat dobrého člověka, který navštěvuje pouze vybranou společnost lidí stejného zrna? Třídí dobrý člověk odpad a věnuje se nejnovějším úzům, nezapomínaje odsuzovat starou školu? Dobrý člověk vždy se nechává vidět, když daruje almužnu, pokud se rovnou nevzdá majetku ve prospěch institucí? Dobrý člověk nutně žije v celibátu, nebo alespoň požívá všech možných sexuálních praktik moderního věku, jako je nevinná záliba ve zrůdách či hentai? Dobrý člověk je vždy klidný, nikdy se nehádá, nebo právě naopak? Vyskytuje se dobrý člověk jen tak na ulici? Je hravý takový dobrý člověk – hraje paintball, chodí střílet, rybaří či nimrodí alespoň? Jistě má ale doma v bytě nějaká divoká zvířata, alespoň psy nebo kočky. Dítěti poskytne nejvyšší vzdělání, zaplní jeho čas kroužky a skutečně pečlivě vybere vhodnou chůvu? Stran odpočinku: dobrý člověk umí odpočívat, a proto se pravidelně vydává do exotických zemí vypustit – jednak pozná nové mravy a hlavně může přivézt nové zprávy přátelům? Je to ryzí dobrodruh, potápí se, chodí na stěnu i na bouldry v exteriéru? Nebo je naopak konzervativní, jezdí na letní byt a žije zdravě? Kupuje si dobrý člověk hodně zeleniny, italských a francouzských potravin podle nejnovějších kuchařských celebrit? Je ovšem jisté, že dobrý člověk musí znát spoustu zajímavých lidí! Má dobrý člověk strach? A má vůbec rodinu? Má přátele? Krmí snad ptáky?

A přesto, dobrého člověka není těžké poznat. Prostě je dobrý.

12.12.2012  (upr. 28.1.2013)
Rozhřešení pro notorického alkoholika

Milá poradno, 

Dneska jsem se probudil a zjistil jsem, že jsem se pochcal. Včera jsem se totiž strašně opil. Nepamatuji si nic. Nechce se mi přestat pít, ale poslední dobou to končí pravidelně tak, že si druhou půlku pitky nepamatuju. Druhý den se jen divím, dokonce žasnu, jak jsem se dostal domů, že se mi nic nestalo či že mi nikdo nerozbil hubu, nebo že jsem nic neztratil. Když jsem se dnes pomočil,  bylo to na posteli, poté se tělo přesunulo na suchou stranu - aniž by mi to dalo vědět - a regenerovalo dál. Je to jeden z těch typických příkladů geniality těla. Tak se ptám, co mám dělat.

Děkuji za odpověď.

 

Odpověďění

Máš dvě možnosti, buďto se na to chlastání vysrat, nebo pokračovat. Sám jistě tušíš, že "a" by bylo správně, ale problém nastává v případě slabochů nebo snílků.

Slaboch nepřestane, protože se bojí si představit tu nekonečnou svobodu, která by se mu pootevřela, nebo nedovolí svýmu egu si přiznat, že je kokot. Zatímco snílek ten je na tom podobně, akorát se ukájí blahodárnym stavem mysli po požití, kterej neguje lidskou malost a nakrátko ho uvrhá do světa, kterej by tolik chtěl. Kdejakej básník tim trpí.

A aby sis nemyslel, že jsem nějakej chytrej, tak ti řeknu, že včera jsem chcal v hospodě u krbu, pod bar během placení, na dřevěnou podlahu a do krbu. Pamatuju si, že jsem to nedělal ze zlomyslnosti, ale z čiré ztráty zábran a se smíchem. Neni totiž nic surrealističtějšího a, v tom stavu, svobodnějšího (jako zvíře - asi takovej je ten stav); kritické je odpojeno a ty, jenom jako ta němá tvář, bez sebemenší známky studu, chčiješ si na ten širej svět.

Řekl bych, že je to manifestace svobody v nesvobodě (byť by byla subjektivní - jakože asi je!), jenom pro ten pocit ochutnávat uzavřenost, vyčlenění, asocialitu, ze zoufalství. Neustále něco musíme, neustále jsme sledováni, neustále se od nás něco čeká, ale nikdo nedává odpovědi a jednoduchá řešení, svět se dokonce, zdá se, stále zesložiťuje...a toto je onen svobodný výsledek. Manifestace debility našeho sociálního světa, našeho egoismu, pokrytectví, je to vystrčená prdel na diváky...

Ale taky je to slabost a izolace. Negace toho co se tímto manifestuje. Je to divadlo pro diváky a příběh pro člověka. Je to streetart, performance, deviace, závislost, zlost, dobro, odpuštění, porušení tabu, bubu... Záleží, kdo je interpretátorem a pozorovatelem onoho aktu.

Jsem-li jím v tomto případě já, velmi dobře vím, že je to nešťastné řešení pro uklizečku (fyzicky), pro kverulanta (morálně), pro mě (svědomě). Pro Kolemjdoucího je to ovšem manifestace - myslím, pro svatýho to nic není - cítím. A to je všecko, co ti k tomu chci říct. Já žádné otázky nemám, krom těch nejvyšších.

A tak se zdržuji komentářů a soudů sám v sobě, ovšem mohu reagovat. Až tě někde uvidim chcát, věř, že rychle zhodnotím situaci a potom tě buďto kopnu, nebo tě vyvedu, možná to po tobě vytřu, ale spíš tě to necham vytřít, třeba ti něco i řeknu, ale je taky možný, že tě necham, protože vím jak je příjemný to prožít.

A když v tobě poznám anděla, tak se k tobě přidám, nebo tě obejmu, možná se tě na něco zeptám, nebo nevím... jenže vytřít si to musíš stejně sám. Vím, že nemusíš svejma rukama, ale bude tě to stát nějaký peří.




⇡nahoru⇡