...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 21. 10. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | |
Čtení na dobrou noc. Aneb vaše pravidelná dávka emocí. (próza, Kolemjdoucí) • Svátek svatého Martina (próza, Kolemjdoucí) • Pod stromen Niguda (próza, Kolemjdoucí) • Kožená kamna (próza, Kolemjdoucí) • Člověk sražený na Andělu (próza, Kolemjdoucí) • Obilí bitevních polí (próza, Kolemjdoucí) • Ab ovo (próza, Kolemjdoucí) • Pomník (próza, Kolemjdoucí) • Nová dobrodružství Formiru (próza, Kolemjdoucí) • Nová dobrodružství Formiru (4Miru) (próza, Kolemjdoucí) • Práce osvobozuje (próza, Kolemjdoucí) • O hovorech lidí (próza, Kolemjdoucí) • Nová dobrodružství Formiru (próza, Kolemjdoucí) • Nové evangelium, I. díl (próza, Kolemjdoucí) • Nová dobrodružství Formiru (próza, Kolemjdoucí) • Zápisky Kolemjdoucího I. (próza, Kolemjdoucí) • Situace Karlova mostu (próza, Kolemjdoucí) • O vážení chleba (próza, Kolemjdoucí) • Proč vám to tu všecko píšu (próza, Kolemjdoucí) • Vidím město veliké... (próza, Kolemjdoucí) • Nastražil jsem na sebe past (próza, Kolemjdoucí) • mODLITBA: o Střízlivosti (próza, Kolemjdoucí) • o smradu (próza, Kolemjdoucí) • Brakizace (próza, Kolemjdoucí) • Co dělal kouzelný dědeček za mlada (próza, Kolemjdoucí) • Ochočená osina (próza, kolemjdoucí) • Michaelovo taneční studio (próza, Kolemjdoucí) | |
Už dlouho jsem něměl do čeho píchnout, příležitostné brigádky moc nevynášejí a moje vnitřní motivace upadla k nule. Na životopisy neodpovídají. Měl bych se víc snažit, říká moderní doktrína. Na většinu prací nemám dostatečné vzdělání, a k mytí letadel jsem prý přestudovaný. Ještě jsem nedostal ten správný nápad, říkám si, abych mohl dělat sám na sebe. Protože buzerace od buzerovaných a buzerace od těch, co si myslí, že si na všecko podlstivě vydělali už mě neba. To co mě ovšem napadá vyžaduje vysoké vstupní investice a know how. Obojí mi zjevně chybí. Jeden starý a zkušený cikán mi poradil, že se dá na pracáku získat do začátku podnikání nějaký skromný základ. Zjistil jsem, že by to dělalo asi 50 000 korun. Pokud přesvědčím komisi o ušlechtilosti svých záměrů. Dumal jsem, dumal, až jsem vydumal, že jediná práce, kterou si můžu dovolit dělat je poradenství – jenže co radit, babo raď. A bába na prcáku sama neví. Komisi jsem nepřesvědčil. K poradcovství to chce tu správnou drzost. A tu já asi nemám. Ovšem nouze naučila Dalibora housti. Tak jsem nad tím vyzrál se ctí. Nechte si svoje peníze, přišel jsem na práci , která vyžaduje nulové náklady. A o drzost se postarám. Založím si taneční studio!
To nevadí, že neumím tančit. Kdo napodobí moje kreace, důmyslné kreace? |
|
Každý někdy potkal v životě svém někoho něpříjemného, někoho, kdo z neznámých důvodů člověka trápí, někoho, kdo je vysilující, a to zejména dlouhodobě, někoho, kdo vykazuje nepochopitelné chování, před kterým se nedá ovšem snadno uniknout. Takový člověk osedlán jest lidskou pitomostí, svévolí, nebo zlovolností, která se na jeho hřbetu ujímá a na takovém člověku se krajem projíždí. I mě se stala ta hrozná věc, potkal jsem takovéhoto hostitele, který mě po několika dnech donutil málem až k pláči. Domlouval jsem mu, naznačoval, ale jak už to tak bývá, takový člověk je hluchý a slepý, neb na očích má klapky a v uších hojnost medu. A byl to můj šéf!
Bylť jsem nešťasten, můj stav se den ode dne zhoršoval a chmura padala na mne a splín veliký. Šeď těch dnů jakoby se i v mých vlasech zrcadlila. Ovšem nebylo úniku, neb vázán jsem byl slibem a pracovní povinností a také finanční situace nedovolovala mi v tu chvíli se místa vzdát. Přec s tím hovadem bylo mi nutno trávit notnou část dne. Jak strádala moje nebohá duše, že jedině pivo snímalo ze mne tu tíhu zvečera. A nemít tuhý kořínek a pevnou víru, že za každým zlem skrývá se zlo ještě větší, již dávno bych snad učinil konec všemu rychlým sledem prudkých pohybů svých mírných paží; nebýt si vědom, že nedovolit zlosti cloumat svým majestátem je přec nutno míti na paměti za života člověku.
A tak míjely dny, já s nevolí plnil příkazy protichůdné svého trápitele mysleje si své a pivem jsem noc co noc chladil uraženou mou osobu. Když tu přisedl ke mně jednoho večera podivný panáček piva žádavše. Že prý je potulným poutníkem, který ničeho nemá, avšak ničeho míti chce, neb že v ničem prý skryto vše! Zaujalo mě jeho tvrzení a jiskra v oku hlubinná i dal jsem mu piva pít a hojně jsme spolu rozmlouvali, až vyjevil jsem mu svoje trápení v opojení nám milém. A on jen tak mimoděk dal mi váček s čímsi. Že alespoň tím se mi odvděčí za mé pozvání.
A dál pravil: „ Na svých toulkách mnoho jsem viděl a v šumu hvozdů mnoho moudra slyšel. Když jednou v cizokrajné zemi hladil jsem při chůzi prsty trav, ucítil jsem slabé zašimrání a kdosi volá - Nastav dlaní! - Rozhlížím se, nikde nikdo, jenom lán, tak šel jsem dál a dlaní nastavil, protože zvědavost, ta stará kurva, nedala mi. A cítím, jak se plní čímsi moje dlaně a do toho zas hlas ten volá - Přijmi daru, osamělý poutníče, toť hrst ochočených osin… - A pak vyjevil mi ten lán, že jestli někdo bude brát mi mízu, že mám tu hrst vhodit mu pod jeho sedy se slovy: ochočená osino dej mu co je třeba, a že vbrzku mě to zbaví mého trápení.“
A pak dál poutník ke mně dodal: „Víš, brachu, já nic nemám a není kdo by mi co vzal, já těch osin netřebám, to spíš tobě se hodí, když touha k věcem tě ještě poutá, a dopomůžou tvému klidu! “
Včera, to byl ale večer, říkal jsem si nazítří, a zážitky byly spíš jako ze sna. Ovšem když jsem do zaměstnání kráčel, váček v kapse jsem nahmatal a vzpomenuvše si příběhu, rozhodl jsem se poslechnout rady podivného poutníka.
Hned ten den jsem nenápadně vhodil hrstičku těch osin na kožené křeslo svého šéfa, když byl chvíli mimo svoje místo, a vyřknul tu formuli: „Ochočená osino, dej mi co je třeba!“ Účinky projevily se okamžitě. Jakmile můj nepřítel usedl, jak jsem zvědavě po očku sledoval od svého stolu, začal se ve svém koženém křesle vrtět a vrtět už se nepřestal. Druhý den nepřišel do práce, a omluvil se i další týden…pak již ho nikdy nikdo neviděl. Co se však dělo dál, toho bych se nenadál. Asi za čtrnáct dnů, zavolali si mě na ústředí, kde mi bylo sděleno, že jsem byl povýšen na místo mého bývalého nadřízeného. Stal se zázrak! Stal jsem se tedy konečně svým pánem a pánem mých bývalých spolupracovníků. Konečně mi nikdo nemohl říkat, co mám a co nemám, a sám jsem diktoval co se má dít. Z naší smrduté kanceláře jsem se přestěhoval do klimatizované pracovny, rozhlédl jsem se ze své kukaně skrz roletky do míst, kde jsem donedávna trpěl a pousmál se. Pak jsem usedl do koženého křesla.
Aj - tu mě něco strašlivě zasvědilo v zadku!!!!!
|
|
Každý snad, i v dnešní době, ví, jak vypadá takový kouzelný dědeček; dost možná má dlouhé fousy a vlasy, které používá jako antény, vypadá na první pohled omšele a sedává na místech, kde by ho nikdo nehledal, ačkoliv se zjevuje vždycky jako na zavolanou. Ale všecko může být i docela jinak, protože kouzelný dědeček dozajista umí měnit formy, a když chce, nenechává se poznat. Proto se může objevovat také ve formě předmětů a nebo rostlin, hub či stromů, nebo dokonce splývá s davem. Málokdo ovšem už ví, co takový kouzelný dědeček dělával za mlada, a tak já, protože jsem pár takových kouzelných dědečků již potkal, vám to povím. Tak předně, rozeznáváme dva typy kouzelných dědečků. Ten první se zjevuje na svět rovnou jako kouzelný dědeček. Ten druhý typ se rodí jako obyčejný kluk nějaké obyčejné mamince a tatínkovi, a povětšinou své kouzelné vlastnosti projevuje jen pokud chce a komu chce. Někdy jeho rodičové netuší celý život, že se jim vlastně narodil kouzelný dědeček. Celé to rození má docela složité zákonitosti, které není nic platné lidem znát, poněvač je to pro nás asi jako když by se někdo snažil naučit kozu počítat – taky jí je to hovno platný, leda že by se stala kapitalistou a začala mamonit, k čemuž má samozřejmě každý zvířátko přirozený odpor. Nicméně kouzelní dědečkové se přece jenom něčím od obyčejných lidských dětí liší. Vědí za všech okolností, co se stane a také rovnou vědí jaký kdo je. Většinou však jejich rodičové tyto vlastnosti nepoznávají a svoje dítě sekýrují a napomínají a myslí si, že je jejich potomek "nějaký chytrý" a drzý, až se ten nakonec rozhodne jim nenapovídat a nic už jim neříkat. Kouzelný dědeček si totiž vždycky, za všech okolností, myslí svý, protože ví, že kdo chce kam, pomozme mu tam. No a tak se stává, že kouzelný dědeček je nepoznán již ve svém útlém věku. Takový kouzelný dědeček – dítě, se díky tomu již těší, až bude svým pánem, až splní všechna přání svých rodičů a bude si moct jít po svých. Než se tak stane, tak chodí většinou normálně do škol a vyslechne si všecky ty hrozby co tak dospělí lidé říkají, počkej až půjdeš do školky, počkej až půjdeš do školy, počkej až půjdeš na střední, počkej až půjdeš na vysokou…a nakonec počkej, až budeš chodit do práce, tak uvidíš…Jenomže to je samosebou zcela zbytečné kouzelnému dědečkovi říkat, jelikož už dávno všecko ví a ví, že se vůbec nic nestane, a že se vůbec nic neuvidí, a tudíž si zase jenom myslí svý. A jelikož se nakonec nemá s rodiči vo čom bavit, tak hned jak to de mizí tu do pokojíčku, tu do přírody, tu do dílničky, a nakonec stejně skončí v hospodě, protože tam si může trénovat svoje schopnosti nejlíp. No a to sme u toho, kouzelný dědeček může za mlada dělat úplně cokoliv a může to být kdokoliv. Ale jen mu dejte šanci, aby vám vyjevil, co si myslí a hned uvidíte, že je kouzelný. Takže, pozor na kouzelné dědečky za mlada, neb jejich moudrost nezná mezí, a za všech okolností si myslí svý. A pozor taky na kouzelné dědečky v produktivním věku, protože ty už si dělají lautr co chtějí, tu pomáhají, tu usměrňují, ale za všech okolností s dobrým srdcem a z lásky, a vždycky si myslí svý, protože prostě ví. Takže pozor na kolemjdoucí milé děti!
|
|
Vytvořme malé lágry pro „naše děti“. Oploťme místo jejich her, zemi vysypme pískem, pokusme se jim lágry opatřiti přirozeně vypadajícími železnými, popřípadě dřevěnými konstrukcemi, aby zbytečně nedělali bordel, aby byly zabaveny a zároveň se tak učili disciplíně a pobytu ve vyhrazeném prostoru. Takto vychované děti snadněji přijmou následnou docházku do škol a vojenský režim, který je připraví na budoucí výkon zaměstnání. Protože ty potvory co jen tak běhaji po trávě a lezou po stromech pak nechtěj makat! Vyznačují se vlastními názory, kterým ovšem neříkají vlastní názory, neboť tvrdí, že je to záležitost celé kultury. Narušují naší snahu je osamostatnit, neradi komunikují se stroji; vztah k nim je jim třeba vštípit již pokudmožno co nejdříve. Není v našem zájmu, aby se shlukovali a probíhal mezi nimi jakýkoliv kontakt, protože tím se snížuje produktivita práce a ztrácejí motivaci, mohou se pak snadněji domoci nějakých práv a to rozhodně nemáme zapotřebí! My například v našem podniku již jsme zavedli elektronického vrátného, skutečný portýr, po zavedení píchaček snímajících otisky prstů, stal se zcela zbytečným. Kuřákům se tak například s každou cigaretou ubírá z jejich pracovního času- tato neřest ubírá nám na produktivitě daleko více než je stoupající hodnota akcií investovaných námi do tabákového průmyslu i když investicí do akcií zdravotnických zařízení se situace vyrovnává. Je pro nás zkrátka výhodnější využít produktivního věku k pracovním výkonům, protože postproduktivní věková skupina nám generuje svýmy pracovními, ovšem neprokazatelnými, nemocemi dostatečný zisk. Je naprosto nezbytné, aby byli děti připravovány na své budoucí profese ale to jenom do té míry jak je nezbytné, jakékoliv další hlubší vzdělání a možnosti ke zkoumání ducha je nutno zcela vyloučit. Ovšem je jasné, že ke hlubšímu zkoumání ducha není mnoho informací zapotřebí, je to spíše jenom jedna z cest, proto je nutno současně zabavit pokudmožno veškerý volný čas chovanců nějakou nesmyslnou aktivitou, na západě se již osvědčilo samostatné dojéždění autem kamkoli a to zejména do práce(nechají se donutit a věří v nezbytnost cestování autem a to i několikahodinové), k čemuž mají chovanci již naučenou motivaci, neboť život bez práce, je pro naši výhodu, brán jako nemyslitelný. Dále je výborným nástrojem televizní přijímač, skvělý prostředek odpoutávající diváka od reality a samozřejmě počítač, je třeba vytvářet takové pořady a programy, aby divák nemohl odtrhnout oči, pracovně těmto nástrojům říkejme „krmítka“, což je nástroj nejvýstižnější, neboť dochází jednak k zabavení ale, a to je nejduležitější, je možné ovlivňovat myšlení chovanců a vštěpovat jim „jejich“ názory. Díky cílenému krmení se nám nakonec nakonec podaří vypěstovat generace zcela bez kořenů, generace zcela závislé na našich produktech a informacích a sami si nakonec, pro svoje dobro, nechají voperovat identifikátor a sledovací zařízení, neboť nabudou dojmu, že jim to ušetří čas. Potom už je jenom krok k legalizaci povinného „značení“ a následně k zabudování represivního nástroje přímo do těla chovanců. Protože jediný velký problém zatím máme na straně genetiky, ještě stále se čas od času objevují jedinci, kteří „mají srdce“ a tito pociťují pocity jako nespokojenost, neloajalitu, která vede k malým vzpourám – které jsme ovšem díky moderním technologiím schopni snadno odhalit, díky jejich sociálnímu pudu se sami přihlásí ke svému autorství a pokud ne, jsou v devadesátidevíti procentech odhaleni svýmy „přáteli“. Je pak snadné je sledovat, a pokud závadná aktivita nabude nepřijatelné úrovně můžeme kdykoliv zasáhnout a situaci ovlivnit, osvědčila se metoda „ malé nehody s následnou operací mozku“, nebo cílené ozařování s cílem vyvolání nádoru, v průběhu jeho léčení pak je možno dosáhnout již čehokoliv. S uspokojením sledujeme, jak málo toho chovanci ví o zdraví, úspěšne se nám podařilo zdiskreditovat znalosti lidového léčitelství a toho vůbec nejjednoduššího způsobu prevence a léčby, což je skromnost. Lidové léčitelství je již dnes prodejné v upravené formě a i ti nejsilnější si nakonec nejsou jistí a tak se nemohou napojit na sebeúzdravnou sílu víry, zhola netuší, že všecko je klam, a že oni sami nám nakonec dávají sílu k životu. Efekt panického opouštění divadla s dveřmi otvírajícími se dovnitř funguje bezvadně a spolu s efektem pomalu se vařící žáby tvoří pro chovance velmi těžko odhalitelnou a rafinovanou past. Vůbec netuší, že devadesát procent nemocí je projevem genetického inženýrství a jaderných pokusů, nic natuší o brakizaci nebo splasmolektice. Šlechtěním dosahujeme pozvolna plemene zcela nesoběstačného a brakizací a farmakoliogickými zásahy jim vštěpujeme strach ze samoty, což už samo postačuje k jakémukoliv ovládnutí mysli. Splazmolektika je teprve v plenkách, ale pokud se nám podaří tyto metody rozvinout, byl by to velký skok, chovanci by byli zcela odříznuti od možnosti návratu do ráje. |
|
Tak dneska mi v práci řekl šéf zcela vážně, jak jsme tak jeli ve třech malym výtahem, že si mám příště vzít čistý tričko, čili že smrdim... a pak se mě ještě jednou významně ptal co že to mám v batohu...myslel jsem si svý...je pravda že včera jsem byl na paliárce a taky je pravda že dým není smrad...a taky je pravda, že si u toho pána vydělám rádoby dva tisíce za měsíc...tak co bych se kvůli němu každej den koupal, když jenom tahám bedny z místa na místo a nafukuju balónky a pozoruju vymejvání mozků... tak co bych nechával zlostí cloumat svým majestátem?...když vím...svý... a tak jsem si jenom řikal jak dlouho tomu pánovi bude trvat, než to taky pochopí... a pak jsme jeli drahým vozem, kterému nejdou otevírat vzadu okýnka a ani dveře, protože stejně jako policejní auta chrání a pomáhají dětem aby nevypadly za jízdy, neboť jak známo děti jsou blbé po svých rodičích, i když těžko se padá dětem přikšírovaným v autosedačkách dětských... a tak já významně mlčel a v duchu jsem se smál... a pak ten onen pustil rádio a tam hrála pohádka a bavili se tam dva bratři o tom zda slovo nebo čin je důležitější...vycházelo to na čin...ale pak jeden přišel na to: co když ale na tom něco je? co když ti řeknu, říkal bratrovi, co když ti řeknu...no co když ti například řeknu že jsi hnuj...no co když bych ti řekl že jseš hnuj... ale já nejsem hnuj, povídá druhej no ale já bych ti řekl, že jsi hnuj, tak ty bys mi řekl co? nakonec z něj milej bratr dostal pekných pár nadávek a pak se bavili o tom že to je nespravedlivý, že on mu řekl že je hnuj a za to obdržel daleko víc slov... Přátelé já jsem se tomu dědkovi zezadu ze sedačky smál až jsem se za břicho popadal... to se ví, že to radši stlumil dělaje, že něco důležitého vypráví ... a to jsem jenom nenechal zlosti cloumat svým majestátem a myslel jsem si svý...
( no, milé děti, mam já brát vážně člověka kterej mi jindy zase doporučoval, že si jako mám udělat za pětset korun papír na to, že můžu řídit firemní auto, když věděl že ho budu řídit snad jednou? leda že by mi to zaplatil ...a i to bych to ještě zvážil, protože jak známo papír z člověka lepšího řidiče neudělá, inu je to syn lampasáka, pan šéf, a já sice bez papíru dostanu o stovku míň za měsíc, ale v klidu si smrdim vzadu na sedačce a čtu si, protože řízení mám i tak dost...takže, mílá dítka , dávejte si na ně pozor, jsou rafinovaný, protože až je poznáte ...tak oni vás donutí až k pláči! :)
|
|
pROTO MODLI SE DNES TAKTO: ó, bOŽE, DEJ STŘÍZLIVOSTI, STŘÍZLIVOSTI PRO MNE I PRO MÉ BLIŽNÍ. aBYCH DOBŘE SLOUŽIL, ABACHOM DOBŘE BYLI SLUŽEBNÍKY VE JMÉNU bOHA, A TO LIDSKÉ LÁSKY SPRVEDLNOSTI A HARMONIE ó, bOŽE, DEJ STŘÍZLIVOSTI! |
|
Nastražil jsem na sebe past, a to past velmi důmyslnou, stražil jsem ji přece já. Nejprve jsem se uvázal ke kolíku hlouposti, výchovy, povinností, pověry a rutiny, zvyků a zlozvyků, ke kolíku lpění a tužeb a tak dlouho jsem kolem něj obcházel, až se můj provaz zkrátil natolik, že jsem se málem oběsil. Už jsem ležel s hlavou u země, s jazykem vyplazeným, když jsem to pochopil a rozčarován začal jsem provaz rozplétat. Rozplétal jsem ten podivný uzel a oči jsem u toho kulil jako dusící se kozel a točil jsem se jako zoufalá kuna chycená za tlapku, a to jen díky tomu, že jsem se honil za svým ocasem, jako starý nečistý vypelichaný pes plný blech, než jsem pochopil, že ve zmatku nic nepovolí. Když jsem se dostatečně uklidnil a provaz alespoň trošku povolil, spatřil jsem další kolík, osu světa, ježto mě vodil dokola a na nějž se provaz namotával, takže jsem chodil ve stále menších a menších kruzích. Ztrať se! Zvolal jsem na něj, ale kolík tam stále čněl, vedl odněkud z pekel až k nedohlednu na nebi, hrabal jsem a narážel do něj, než jsem konečně pochopil, že ten provaz je příčinou mého soužení a jeho příčinou jsou mé vlastní úmluvy. A tak, vítr náhody a záměru mi napomáhal, jednu žilku, jeden pramínek, jedno vlákno po druhém jsem rozplétal a zpřetrhával. Na jednu stranu dával jsem přetržené, na druhou ty, které jsem nechtěl a nebo nemohl zrušit. Uviděl jsem v tom jakýsi řád, který spojoval mě se světem. K přetržení některých provazů bylo potřeba nejprve zbavit se jiných a další jsem vyměnil za pružnější… Nedokázal jsem najít odvahu zrušit všechna ta pouta, neboť síla a závrať řvoucí do temnot nekonečna je tak velká… jenom jsem ze svého lana vytvořil síť, a ta síť se zachvívá, a ten chvěv, to je volání. Ta síť straží další pasti, dává moc a sílu a taky strach mě lanaří a za ním smrt temným zrakem se do mě dívá. Je to past v pasti, důvod proč se pásti obezřetně. Tam venku je tělo oka, co sídlí uvnitř člověka. |
|
Vidím město veliké...Ano, vidím vesnice, vesnice, kde chýšemi jsou kostry aut. Auto se dá použít na spoustu různých způsobů, ale to je tautologie... Do aut se dá taky pohřbívat. Z auta se dá udělat krásný pomník; když ho obrostou stromy a obalí se mechem, v šeru lesa vyniknou jednotlivé křivky, ale tuto postindustriální a postapokaliptickou světlohru umí i celá města, jsk jsme se o tom přesvědčili mnohokrát po Černobylu. Auto ovšem nemusí sloužit jenom člověku: od včelínů až po kurníky, takové bude jejich příští moderní využití, i kdejaký medvěd, rys nebo jezevec (ten je vskutku vášnivý jezdec) se do něj vútrobí, hmyz a všeliká havěť a hlavně pavouci v nich jsou samozřejmostí. Auta jsou zdrojem vzácných materiálů, barevných plastů, vzácných látek, ale hlavně kovů pro výrobu ozdob a předmětů denní potřeby. Viděl jsem auto jako latrýnu, neb jako stůl a lavici pro celou rodinu. O tom, že nepojízdná auta jsou rájem pro děti, není třeba hovořit. Auta chrání před ostrým světlem, ale i proti dešti. Z auta se dá udělat spižírna, sklad dřeva, nebo ovoce, moc krásné je z něj ohniště, nebo důmyslný krb pro celou chalupu. Nejkrásnější jsou auta hořící v noci, člověka naplňují bázní a není vidět tolik štiplavý kouř. Ostatně nebude to trvat dlouho a taková podívaná bude náplní sentimentálních vzpomínek a poezie, aut totiž není tolik, aby se dala jen tak pálit, když se dají užít na tolik různých, užitečnějších způsobů. Auto zapřažené za koně ušetří spoustu práce, ale kdo by ji šetřil, když je tak vzácná; raději přeci uděláš čelenku se složitým vzorem, než se s něčím někam vláčet, proč se nepřestěhovat tam, kde je toho dostatek, nebo proč to nezasadit tam, kde je to potřeba? Když ještě bývaly války, dělaly se z aut vozové hradby, ale proč by dneska někdo bojoval, když potravy je všude habaděj! Auto koneckonců slouží dobře i jako schůdky, ze kterých se dobře trhají hrušky, nebo jako buben nebo metalofon. To tě ovšem napadne zcela automaticky, hned potom, co rozbiješ okna. Auto někteří hračičkové používají i k náboženským účelům, různě je zdobí a obětují jim svůj (v postapokaliptickém popisu spojení volný čas zní jako anachronismus, proto svůj) čas a ovoce... Tančení kolem aut a milování v nich v pralesním tichu, nebo na louce za zvuku vrzajících cvrčků, to je vskutku nádhera. Západy slunce, zpěv ptáků, pasoucí se jednorožci...a propo, už jste někdy řádili na střeše auta? No tak to zkuste, krásně to duní... |
|
Chtěl bych upoutat tu vaší přebuzenou pozornost. Každý se snaží něco urvat, každý se snaží replikovat, tak i já, tak osamocený ve vesmíru, trpící nepochopenými žádostivostmi, trpící vlastní slabostí, chtěl bych vám utrhnout křidélka a pozorovat vaší zmatenou a spěšnou muší chůzi na stole života. Chci se dívat na vaší velice pravděpodobnou smrt, na pravděpodobný zármutek, nebo snad potěšení, chci se dívat na slabší a bezmocnější bytost, než jsem sám. Chci vidět patos, protože ten patos, to je síto a tím sítem hledám to pevné, tím sítem hledám to trvalé. Nemusí dojít toho rádoby definitivního konce, že konečně rozdrtím tělíčko toho černého tvora obsedajícího a živícího se výkaly; je možné, je tu jistá pravděpodobnost, že sám opustím tělo, trefí mě šlak; a jednoho dne se to skutečně stane, čas ze mě udělá bezmocného staříka a přijdou jiní, kdo se mi budou podivovati. Jiní, kteří do mě budou pošťuchovati prstem. Do mojí vysušené a skrčené mrtvoly se skutečnou podobou toho života, s jeho opisem, do odživlé masky. Snad mě ti horlivější budou pitvat a pitvořit a drtit a mělnit a nenacházet a tvrdit a polemizovat… Ale nyní si vážně užívám tu vaši zvědavost, to vaše rádoby hledání, to slaboduché a malomocné pozorování, to vaše poohlédání a otáčení se po druhých. Tu vaši nejistotu. Tu vaší nepozornost. Až do mě vstoupíte, neboť já jsem past. Já jsem minulost. Já jsem to, čím je nafuturována hmota. Já jsem budoucnost. Já uvádím. Já prezentuji. Jsem totiž přítomnost. Někdy se stane, že vidím něco pevně a důstojně odolávajícího, nějakého skutečného nepřítele, nějakou entitu, která stojí za delší zkoumání, a málokdy, tak dvakrát, třikrát za život, potkám snad skutečného, který stojí za přátelství… nějakou skutečnou skálu, odolávající mému přívalu vln. Tomu se budu vracet k nohám, dokud se ve mně nerozpustí. Budu vám tlumočit, co říká. Neříká nic tak bouřlivě. Je to blázen a přece je pevně zakotveno v nicotě. Je uvnitř povrchu. Je to celé. Tak jasně se skrývá, jeho mimikry jsou tak důvtipné – tam bys ho skutečně nehledal, ty kdo se plahočíš. Řeknu vám, proč to tu všecko píšu, píšu to z pýchy, a možná to nepíšu z pýchy, možná to strážím, píšu to, jako jsem chcal ze stromu při pojídání třešní, píšu to jako ten, kdo dělá jakoby nic, jako ten, kdo pozoroval rozprskávající se moč o větve pod sebou, píšu to jako falešný svatebčan nenuceně se krmící, jako ten falešný svatebčan, který bývá nejlepší zábavník, po kterém se všichni ptají – kdo je ten, čí je to tento? – a který se nechá nakonec vyhodit, který se schválně prozradí, protože se, přežrán a přepit, už nudí těmi kýčovitými výjevy lásky a přetvářky, jako ten, který toho už viděl dost, těch – lásek, aby věděl, že je to jenom počátek, jenom první dějství, jenom první bitva té války na Kuruovském poli. Jsem tu na návštěvě. Jsem tu na obchůzce, říká. Vydávám se smrtelnosti, povídá samo sobě. Jsem zabavené v oddělenosti, jsem zabalené v obsahu, jsem mačkající šťávy. Jsem tady a teď. Že mám špatnou paměť? Musí to tak být, jinak bych se unudilo k smrti. Schovávám si věci napotom. Schovávám si je samo před sebou. Divím se pak svým nálezům. Divím se, jak krásně jsem se nalezlo, dívajíc se na své dlaně, sklouzávaje jimi až do srdce, až do morku kostí, až za zrcadlo, až za hranici slyšitelného, až se svým pohledem celé přetočím, celé vyzvrátím, až jsem naruby, že to, co je vnějškem, je uvnitř a to vnitřní mě obklopuje.
Řeknu vám, proč to tu všecko píšu. Je to proto, abych se nalezlo. Je to proto, že já je král. Je to proto, abych rozehrál partii. Je to proto, aby se držitelé masek chopili svých rolí. A před každým představením je třeba ticha a tmy. A ke každému představení je třeba diváků, ani né tak divadla. Je to proto, že ke sledování je třeba očí a oči jsou nádoby klamu. A ty, kdo chceš mír, zjisti, jestli ho chceš doopravdy, jestli klid je to co hledáš. Nebo jestli tvé povykování není jen ticho a tma. Jak nejlépe hrát na T I´m ství? Reknu ti, proč ti to všecko říkám. Říkám to proto, abych ti ukradl peněženku. Sleduj moje ruce. Vidíš, tak ta pravá, tak ta je falešná. A ta levá, ta je pravá. No… a já už musím jít, hrozně spěchááám… |
|
I zašel jsem si jednoho dne nakoupit do nedalekého obchůdku, jednoho z mála, ježto má české vzezření. Košík jsem naplnil, mrkví, tatrankou, kysanou smetanou a pak jsem si chtěl vzít chleba, byla sobota a celý chleba neměli. Tak jsem si vzal devě poloviny, každá byla precizně zabalená do igelitového pytlíku. Jdu vám ke kase, zboží vyndavám k ocenění. Jenom ty dvě půlky ukazuju, že je mám, neb nejsou očárovány. Ale prodavač ne, říká, že je musí zvážit. Když se ptám proč. Dostávám tuto odpověď: Chodí nám sem lidé, kteří si stěžují, že každá ta půlka jinak váží. Ono se to nikdy neukrojí přesně v polovině (to je pravda, pozn. Autora, ježto to už taky zkoušel) . Podivuji se velice, jaké se to dějí věci pod sluncem. Inu, pořádek dělá pařátele. |
|
Až někdy půjdete po Karlově mostě, nikdy se nezastavujte, nikdy nedělejte nic ne-normálního, natožpak volnomyšlenkářského. Nikdy si nesedejte na kamenné zábradlí a nepozorujte většinou přiblblé obličeje těch kulturistů, kteří hladí sochy na těch vyhlazených místech. Nedejbože, abyste se bavili s žebráky o životě. Dívejte se nepatrně okolo, radši sklopte zrak a pomalu se rychlostí davu pohybujte ke druhému břehu. Když budete fotit sochy a panoramata, bude to ideální. Jestli to neuděláte, přijde potom taková pani v černém s nápisem security, nebo to bylo gestapo – už nevim, která vypadá jako muž a která vás začne osočovat, bude někam telefonovat a bude vám říkat, ať odejdete. Bude vám dokonce vyhrožovat, že jestli nepujdete dobrovolně, tak na vás zavolá příslušníky. Začne vás nazývat nežádoucí osobou. Začne vám potom říkat, že jste obtěžoval cizince, i když jste je svým chováním stokrát rozesmál. Jestli se vám to už někdy přihodí, tak se s ní aspoň nepokoušejte komunikovat po dobrym a nevysvěštlujte jí nic o životě, neptejte se jí na její názor. Běžte radši rovnou doprdele. Jukněte se doma na nějakej pěknej dokument o tom, jaký to bylo, za komunistů, za fašistů... A buďte v pohodě, jak řikaj v televizi, protože ekonomika je na tom líp, než jsme očekávali.
Já se zkusim aspoň modlit, aby se „Karlův most“ nerozšiřoval po světě, aby jednoho dne nedošel až k vám do obýváku. |
|
Zápisky Kolemjdoucího I. Je chlodná zimní noc, vrátil jsem se z nákupou; krásně jsem si zašopoval. Blejží se Vajnoce a tak se pulty čárvenají teplým zbožím a nefalšovanou láskou, kterou si můžou dovolit i průměrní zástupci vyspělé rasy, která již dávno zavedla osmihovnodinovou pracovní dobu a zrušila dětskou paráci. Teplé zboží a nefalšovaná láska od dětí z Čičíny...jsme laskavi a humánni. Nakoupil jsem do zásob toliko nějaké semena, a taky jsem byl podpořiť velkoobchod s bájoprdukty, kamarátova žena to ráda, a kamarát ssi chtěl oprášit řítění automobylu, tak seme to spojili. Byl jsem tam paprvéa moc mě potěšilo Jak jsou tam přiťjemní lidé, kteří svoji x hovnodinovou směnu dělají rádi pro blaho svých bližních a svého jistě skvělého zaměstnavateletele. Velkoobchod je postaven v bájokvalitě ze dřeva rostlého v bájovzdálenosti od hlavního města, byl jsem tak šťastný, že podpořím něco ták dobrého, že jsem ani už nevnímal kolony a parkoviště zaplněná bájoauty…ňáko většina zboží mi byla neznámá a exotická, nechápal jsem k čemu se tradičně používá, byl jsem v sedmém exotickém nebi, jenom to všecko bylo z vyspělých zemí, nemněcka a francchčije,a ze sosóji, která se vyrábý z rópy, to ví každý malý klučina… ale bylo to na mně drahotový, holt ještě neberem takový prachy tady, tak se mse musijó uzkromnit.Tož kárásně jsme to doporcovali, s análním bájookolíkem v zadečku se krásně usíná. S přituhující zimou, vyschl i můj pravidelný zdroj černých špinavých příjemů (jak bude náš hrdina platit nájem? A pronájem těla, společenské smlouvy-ještěže nemá děti), kořenové bájočističky hoven již jsou, byť s výhradami téměř hotovy a moje lopata je připravena na jaro, kdy snad přijdou na řadu nové hromady hoven. A tak jsem se rozhodl, že je třeba jít odům dál. Odhovnodlání zrálo, srálo, když tu jednoho dne ozval se telefoun. Přiťjemný a vyrovnaný ženský hlas mi oznámil, že mám to ŠTĚSTÍ, že si mě paní manažerka VYBRALA a BYL JSEM VYBRÁN do druhého kola VÝBĚROVÉHO zřízení na poust stánkového porodejce(ano i stánkoví prodajci jdou do zápasu na ňakolik kolců). Ano, konečně změním profésiu, dalšiá matamorfoza Kolemjdoucího, další dobrodružstvo. Následující den jsem šel na pohovnovor(na václovské náměstí, nad kokoně i nad kakasíno, no), pánkové v saku, kteří se vyjadřovali tajuplně znějící managespeečkem, respektive velmi nekvalitní češtinou, s podivným neurotickým akcentem, mi sdělili po vyplnění dotazníku, který jsem dostal od půvabné pí asistenky Bc.- kde jsem se mohl svěřit například s tím, k jakému zviřátku bych se přirovnal a jaké jsou mé cíle životní- že se můžu dostaviti zítra na pár hodin vyzkoušet si můj možný nový post, pokud si mě můj kouč vybere! Jen tak mimochodem, prohodili, že bude dobré udělat něco se svým zevňájšokem, toho času jsem byl vášnivým vousáčem… Nazítří jsme se vydali s panem kolegou obcházet byty s akčními nabídkami, stánek byl více než virtuální. Ale zato falešná kůže a občasné zkušební otázky prozradily, že se jedná o místo, na které se čeká fronta, dokonce jsem měl psát test. Ten mi ovšem byl, asi pro velkou sympatičnost odpuštěn, musel jsem ovšem odpovědět na dotaz, co že bych v životě chtěl dosáhnout. Můj kouč mi napověděl, že on sám touží po rodinném domku a po vozidle proslulé značky a sexy modelu. Dovtípil jsem se, že také toužím po rodinném domku, dětech a novém automobilu a k tomu mám sen zřídit si malou dílničku. Koučovi, zmrdíkovi, zazářili oči štěstím, když uviděl, že ač by to do mně neřekl,že moje mototivace je dobrá, bude na co mě namotávat, hu. Celou noc jsem přemýšlel, jako to udělat, dál mám totiž přijít na první zaškolení. Vysrat se na to, nebo nevysrat…Můj ochránce a Velký Duch ve snu, předkové i moje zvědavost nakonec rozhodla jasně: Dobrodružství! Ledva jsem přišel domů, zapnul jsem holící strojek a oprášil falešnou kůži, společencký oublek, zítra vydám se na lov lidí. Ano, je to jedna z mých dalších metamorfóz, stal jsem se jářku investigativcem, falešným agentem kapitalismu, budu šířit poselství o spasující spotřebě, o nezbytnosti chtíče a telefonování, budu nabízet volné minuty a to všechno, prosím, zejména pro peníze na nájem, ale hned potom ze zvědavosti… Také si tímto způsobem můžu naordinovat několik dalších bobříků, mezi jinými, bobřík sebedůležitosti, nesebedůležitosti, bobřík neulpívání na formách (odstraněný plnovous), bobřík infiltrace a maskování. Stal jsem se tedy investigativcem. Budu neúnavně pozorovat kalé i nekalé praktiky našeho světa, budu budovat kapitalismus, kolikrát to člověk v žiuotě zažuje. Třikrát hourá. Těšte se na další bobrodružství, která potkají nebohého Kolemjdoucího ve světě Hoven…Pochopí Koulemjdoucí nekalé praktiky, nebo mu také narostou ostré lokokoty? Nasere se skutečně již doopravdy a potáhnou na hrad stečí? To ajiné se dozvíte příště. Zdar a sílu, zítra ve špičatejch botách a káravevatě… P.S. Vyholašuji soutíž o nejlepší esej na tetéma: Generace – Degenerace Odměnu vyholašuji 200 kokotrun českých ze svého černého špinavého příjmu, ať je nějaká sranda,co vy na to…porotu si stanovim sám…a jestli budu číst hovna tak to osobně rozdam bezdomovcům…ty paníze, míňo...termín- do konce roku hoven…Posílejte na Blázni.cz Těším se, Váš Investi Gativec (made in Italy, ta pravá česká kvalita) |
|
VII.
Kapitola pátá: Ona je ta, do které se zamiluje On. Ona je ta, která spojí staré s novým.
Lana se otočila jestli jí někdo nepozoruje prosklenými dveřmi, potom otevřela zásuvku stolu a vytáhla kájo, které tam do té doby leželo. Její otec je vysoký manažer pěstírny, koordinuje a řídí, a má přístup ke káju. Kájo se dá šňupat. Kájo je zakázané, ale všude tolerované. Její srdce bušilo, když odsypávala prášek do krabičky od zápalek, ohlédajíc se vzrušeně za sebe. Konečně měla dost, zbytek vrátila na původní místo a zavřela zásuvku. „Lo!“,ozvalo se z kuchyně. Lana se leknutím zachvěla. „Dej prosimtě to nádobí do myčky.“ Vydechla a šla do kuchyně. Jaký by to asi bylo mýt nádobí v ruce, jako to dělala ještě její babička, říkala si v duchu, když skládala do přihrádek talíře a sklenice. Jaký by to bylo, kdyby jim doma tekla voda z kohoutku. Mají jenom interaktivní sprchu s počítačem, obrazovkou a kamerou, myčku a vodu k pití si kupují balenou. Jaký by to bylo koupat se ve vaně, běželo jí hlavou, zatímco si její samolibá matka ozařovala obličej paprsky L. El jako lovely. „Musim si koupit nový šájner, tenhleten ňák divně hučí…“ Měla hotovo, podívala se z okna a ujistila se, že krabička je v kapse. Vykročila. „Jdu ven za Evou.“ přiškrtila větu mezi dveřmi. „…v Edenu mají myslim zrovna v akci šájner od Popa…“ To už Lo neslyšela, šla zrychleným krokem podél chromových a skleněných stěn domu. Pípla, brána komplexu se otevřela. Vyšla ven, na ulici byl stín, nebylo tam okrasné osvětlení, nasedla do taxíku, který stál před domem. „Stará čtvrť, Most setkání“ řekla do mluvítka, když zastrčila kartu do terminálu. Centrum bylo plné lidí. Létající reklamy byly všude. Hologram v taxíku také cosi oznamoval. Sáhla si do kabelky, vyndala si dispenzr a vhodila do pusy pilulku antikoncepce. Pak si šáhla do kapsy pro krabičku s kájem a uložila to do kabelky. Bylo jedenáct hodin dopoledne, dnes vstala poměrně brzo. Projížděla asiatskou čtvrtí a napadlo jí jaký to asi bylo, když ještě ženským rostly prsa. Muselo to být namáhavý, nosit na hrudi těžké kusy tuku, a usmála se, když si vzpomněla na obrázek nahatý ženský s velkejma prsama, kterej jí poslala Dora. Bylo to směšný, ale zároveň zajímavý a tajuplný. Jaký to asi bylo, a že jim to nepřišlo divný. „Most setkání,“vyrušilo jí mluvítko a blikající terminál. Vystoupila. Ovanul jí příjemný větřík. Tady bylo světlo. Podívala se dolů na řeku a na stromy na břehu. Pak se vydala dolů… …dolů pod most, mezi odpadky, potom po žebříku, na schůdky, než se dostala na plošinu. Byly tam, dveře byly otevřené a slyšela hlasy. Usmála se, když uviděla, že je tam i on, Čáp, pitomec, co si čte pořád něco o indiánech, jedinej kluk ze školy, kterýmu rostou fousy…Zajímal jí. Kvůli němu ukradla kájo i když ani nevěděla k čemu se používá, a aby si nemyslel, že je připosraná… Uviděl jí, hned jak vešla, zajímala ho, její najivní nepředpojatost a bezelstnost, byla jediná, která se nepřetvařovala, byla jediná, která byla tak zvědavá, že by mohla překonat hranice… Představoval si jí s prsy, představoval si jí, jak by vypadala, kdyby si nechala narůst dlouhý vlasy, představoval si jí nahou… Beze slova šáhla do kabelky a s vítězným úsměvem mu podala krabičku. Podíval se jí do očí. Byly hluboké a temné, nebyly prázdné. Byly přirozeně sebejisté a zvědavé. Usmál se: „Od tatínka?“ „Od maminky!“upustila krabičku na improvizovaný stůl ze staré televize. Trocha prášku poprášila sklo obrazovky. V tu chvíli se mezi ně přiřítil Filip. „Jé kájo!“ Seškrábl obratně ukazovákem, ujistil se pohledem, jestli může, a libě šňupnul. „Ááách, fmf! “ Jejich pohled se přesunul na Filipa. Konečně se dozví jak to působí… Chvíli se nic nedělo, potom se na tváři vousáče objevil úsměv: „Kukolo, mandu kaho čhave!“ Podíval se na Čápa. Tváře mu zrudly a vousy se naježily. „Duko nango phačo inuvágoš,“odpověděl Čáp a okamžitě oba vyprskli smíchy.
Ona nechápala nic, zhola nic.
|
|
Bratři a sestry, je tu věk, kdy vesmírné síly, planety, všechny bytosti a celé společenstvo svatých i náš Pán spojují své síly a odnímají iluze z očí pokolení lidí. Dnes je doba v očekávání dobra. Právě tak, jako nás bavilo dříve rošťáctví a toliko temná zkušenost světa, dnes jsou dveře otevřeny zlatému věku. Kdo zaseje dobro, desetkrát tolik sklidí, či snad desetkrát deset desetkrát. Buďte šťastní. Když k vám přijdou a budou vám brát energii pro své pekelné podniky, řekněte jim: Dám vám najíst ze svého, protože náš Pán zve ke stolu každého a host do domu Bůh do domu. Napij se tedy z kalichu mého. Moudrý prozře a ten bez srdce bude sklizen až přijdou žně. Když k vám přijdou výběrčí daní a lichváři, dejte jim také a upokojte se ve svém srdci, protože náš nebeský Otec to tak nenechá. Přijdou ti, kdo vesmírným pluhem přeorají společenské zřízení a půdu zůrodní. Dění pod sluncem je jako vlny na břehu moře, pěna praská a voda se vrací. Zrušme zákony pozemské, otevřeme srdce a poslouchejme zákony nebeské. Dokonce světlonoš, zdá se, je vysrancem božím, byť si myslí, že on je ten oheň. Neboť je jen jedno nejvyšší. Nehledejte moudrost v knihách. Vždyť pohleďte, kolik vzdělanců tápe v mlhách. Hledejte pravdu ve svém srdci, jako prosťáček v horách. Jsou obchody, kdy za těžké peníze dostaneš chléb ale i starost, pak špatně se polyká, a v krku sousto usychá. Dobré obchody jsou však ty, kdy dostanou obě strany víc než dávají. Obchoduješ li, vždy dej něco navrch, je to pak předávání, ne obcházení. Cílem není být bohatý statkem, ale duchem. Radost z radosti je sama dobrou cenou. Není to potom už obchod, ale předávání. Je takové předávání, kdy obě strany dostanou víc než dávají. Moudrý ví, že je tomu tak. Štěstí je to, co náš Pán dává navrch. Jestliže druhá strana hraje falešně, neznepokojuj se, to co ztratíš, získáš jinde, a takový falešník časem pozná svoji samotu.
Poslouchejte krále, kteří jsou mezi vámi, a ne pohonky s očima zaslepenýma. Vždyť ruce dělají to, co říká hlava, a činí jim to radost. |
|
V. Vsuvka první: Návod k Egobijci
Balení obsahuje jeden kus Egobijce JPY10 (verze pro použití na Zemi) a pránovou nabíječku od firmy PAN corp. Sadu retenčních pránových akumulátorů. Dále pak kožený pytlík, jako pouzdro k ochraně při práci v terénu.
Používání možné pouze po důkladném prostudování návodu!
Jde o vyspělý nástroj velmi jemné skladby.
Použití, za 1., jako symbol a vzdělávací, sjednocující a napojující prostředek: Namiřte Egobijec na klienta a promněte kuličky na konci, dojde k propojení a vyladění klienta s vesmírem. Pokud k tomu nedojde do tří vteřin, pokus opakujte a tak čekejte na připojení k univerzu. Propojení může trvat od několika minut do několika hodin v závislosti na stavu baterie a náročnosti klienta, po dobití možno libovolně opakovat. Použití 2., jako imaginátor. Může vytvořit iluzi jakékoliv neživé věci ať už automobilu, vzducholodi, mrakodrapu, tužky, rakety, makety stromů, zvířat i lidí atp.
DŮLEŽITÁ UPOZORNĚNÍ
Nesmí se vkládat do mikrovlnky (přístroj na Zemi používaný k vaření, sušení, vraždění atp.) - možnost výbuchu mikrovlnky, nebo zdroje záření. Nesmí se používat k tomu, na co vypadá, že by se používat měl (jinak se zalepí a zasere a přestává fungovat fce 1) – nesmí se tedy dostat do rukou, respektive do k…d a prd… nymfomanek a homosexuálů. Taktéž nepatří do rukou dětem (strkají si to pak do pusy, a nebo ho zneužívají k imaginaci hraček, čímž se přístroj zbytečně vybíjí – děti k tomuto účelu mají ještě vlastní nezakrnělé orgány). Nepřípustný je styk s domácími mazlíčky (na Zemi v současnosti velmi častý zvyk). Nesmí se používat v uzavřených prostorách (je možné ho použít pouze tam, kde je imaginovaný předmět menší, než prostor, ve kterém se imaginuje. Jinak hrozí úraz, zničení imaginovaného předmětu, nebo objektu, uvnitř nějž imaginace probíhá – v závislosti na tuhosti). Důkladně zvažujte svá přání ve vztahu k možnostem! U imaginace pohyblivých předmětů hrozí vybití a zpětná proměna, je nutno mít dostatek energie v akumulátorech! (např.: v případě auta dojezd evropského modelu – několik desítek hodin, u modelů amerických asi o čtyřicet procent méně)
Doporučujeme přeměny provádět co možná nenápadně, aby nedošlo k úleku kolemjdoucích. Ideálně v noci. Dále za soumraku nebo brzy ráno (v těchto chvílích je pránový tok nejsilnější). |
|
Lidé se baví o spoustě zajímavých věcí, ale dostaneš-li se do stavu, že jsi buďto opilý, nebo unavený, nebo ve vytržení, tehdy zjistíš, že jejich mnohdy složitá mluva je nic než štěkání psů, kdákání slepic a vzájemné přičichávání a očichávání. Ovšem, přiznávám, existuje také metaphysická mluva; ta se však podobá výkřikům nočního ptáka či vrkotu šelmy. Jsi-li po soumraku kdesi u tekoucí vody, tam je takovou řeč možno slýchávat. |
|
„Už jenom tři místa!“ Ozvalo se z vnitřku autobusu. Jak si oddechl, když seznal, že před ním na schůdkách stojí pouze dva další. Frontu stál celý den. A pak další den, když včera neuspěl. A teď je konečně u cíle, konečně bude moci dělat práci svých snů, práci. Postupně se dostával dál do nitra autobusu, krok za krokem. Až dozadu k hučícímu motoru. Tam je jeho místo, vedle beďarovitého výrostka, zpoceného a navoněného. „Máš tu volno?“ Ten jenom vstal a pustil ho k zamlženému oknu, u kterého táhlo. Odložil si tedy tašku do uličky a zasednul. Autobus zasyčel a pomalu se rozjel. Nejprve neplynule projížděl industriálním okrajem města, plným záhybů a výmolů, než se dostal na hlavní silnici, kde byla jízda klidnější. Přes sklo pak bylo poznat zapadající slunce. Uvnitř většina lidí již spala a nebylo divu, neboť stání na otevřeném slunci není nic příjemného. Rozhodl se taky usnout, ale podivná předtucha rozrušovala jeho již tak neklidné vědomí. Vzpomínal na Evu, na domov, na svoje rodiče, na sestru a na to, jak se vracel ze světa. Jak šel pěšky přes půl Evropy, když nalítl obchodníkům s prací. Když jel sklízet brambory, nebo jahody. Přemýšlel jaké to bude; než si to zakázal. Pak usnul. Probudilo ho drncání po kočičích hlavách. To již vjížděli do tábora. Ještě měl otlačenou tvář a ztuhlý krk a už stál venku v chladu a nějaký chlápek je instruoval o dalším postupu. Ale všecko bylo moc rychlé na to, aby stihl přemýšlet.
„Než se půjdete ubytovat, je třeba, abyste se rozdělili do skupin po dvaceti, jo. Pak pudete tam, kam vás budeme postupně posílat. Než dostanete cimru, budete se muset umejt a dostanete čistý hadry. Jasný? Je tam převlíkárna, tam se všichni slíknete, necháte tam i vaše věci a pujdete do sprch. Potom teprve dostanete nový hadry, ty starý se vám vyperou. Takže nástup! Co tam děláš! Zařaď se! A vy pojďtě první…“ |
|
IV. Kapitola třetí: Porada před výstupem na povrch Země
„Milí přátelé, byl to silný večírek. Dokonce i Iwazaru zvracel mezi prsty,“podotkl kapitán a sálem se ozval potlačovaný smích. „Ovšem nyní k věci!“ Lajka se usadil na otočném křesle u velínu, ostatní se opřeli o sedadlové hole, které nosí neustále s sebou, a soustředěně vyčkávají, jaký bude jejich úkol. Kam budou v příštích měsících směřovat jejich kroky. „Milá posádko,“ pravil Lajka,“ jak jistě víte, naším úkolem bude zrušit skrytou stínovou vládu lorda Hitworlda, který se snaží ovládnout celý svět. Pomocí peněz, pomocí moneypulátorů a svých poskoků (kterými jsou někteří vědomě, jiní nevědomě - pomocí záškodných programů) se snaží ovlivnit a nakonec získat vědomí všech bytostí. Používá světová média, tisk, televizi rádio a internet, aby ze svobodných bytostí, členů vesmírné konfederace učinil otroky, kteří slouží nevědomě samozvanému vládci. V současnosti je takto postižena již čtvrtina vyspělého obyvatelstva. A této čtvrtině slouží zbytek chudého světa. Tito všichni jsou okrádáni o svou energii, která je měněna na moc zlovládců. Pod záminkou falešného dobra jsou postižení udržováni v stimulujícím klidu. Tvrdí jim, že žijí ve svobodě a bohatství, ale jejich možnosti jsou minimální. Nebo jsou naopak otevřeně utlačováni a udržováni ve strachu. Systém je udržuje při životě, nebo je vede ke smrti, ovšem všechny varianty jsou pro místní systém výhodné. Pokud je otrok produktivní, pracuje pro systém, pokud je neproduktivní, je nemocný, platí za léčení, pokud umírá, platí za likvidaci. Nově se rodících otroků je stále dost. Na jednotlivci nezáleží. Otroky stimuluje přebytek falešných informací, sex, drogy, rokenrol, móda a povrchní zábavy. Je jim vzdalováno poznání, že měnit program může každé vědomí a to k svému obrazu. Nevědí-li o takové možnosti, pak ji nemohou využít. Dále je tu věda, která tuto možnost tabuizovala, náboženství spoutává citlivější jedince. A konečně bezmezný materialismus ochabuje přirozenou snahu těla dál se vyvíjet. Je ničena příroda a lidé nevěří, že je možné žít v klidu a míru stovky let. Dopředu se tak odsuzují ke krátkému životu, k nemoci a povrchnosti. Je čas nabourat toto spiknutí.“ Na velíně je cítit napětí, posádka je soustředěná a zaujatá problémem, který se týká jich všech. Týká se celého vesmíru. Ohrožuje celovesmírný mír. Země se vymyká z rukou stvořitelových a božské bytosti to cítí. A musí pomoci. Jde sice o plánované zušlechťování lidské rasy, jde ovšem také o nebezpečný precedent, který se nemusí vydařit. (Pokud se Vám to, Vážený čitateli, zdá jako protimluv, čtěte dál. Pozn. autora) „Zkrátka, na Zemi se rozbujela svévole. A tato jindy tak bezvýznamná vibrace se stává módou a spolu se současnou konstalací a neutěšeným stavem technického vývoje na planetě nepříjemně ovlivňuje klid ve vesmíru. Naše mise bude obtížná, ale důležitá. Pronikneme v přestrojení na Zemi a pokusíme se pomocí mírových prostředků, pomocí humoru a zázraků, jak říkají nevěřící Tomášové vědomým změnám reality, zamezit lordu Hitworldovi dojít k realizaci jeho úmyslů. Co nám v tom pomůže je také egobijec, zbraň vyvinutá přímo samotným Pánem, jde o invencí živený zesměšňující kanón.“ Lajka dal znamení jedné z múz. Tato odkryla plátno z podivného předmětu, který doposud nepovšimnutě ležel na panelech velínu. Věřte nebo ne, byla to malá, ale velmi živá, interaktivní kopije lidského pyje, v mírně nadživotní velikosti. První poddůstojník se začervenal hrdostí, neboť k vývoji, a to zejména po designové stránce, přispěl velkou měrou. „Tato hračka dokáže na okamžik zesměšnit i toho největšího egoistu a pomoci mu pochopit skutečné příčiny a následky jeho konání, nebo ho zdiskreditovat před jeho poskoky, kteří věří jeho kultu. Je to kukátko do vlastní duše. Je možné ho použít i jako vysílač, který může dočasně zhmotnit jakýkoli fyzický předmět. Všichni si povinně nastudují návod k použití. A nyní: Kdo půjde na povrch! Jako předvoj budou rozptýleni na strategická místa Chatůti, budou působit jako zvědové, jako agenti, a budou vřelou formou šířit vibrace, budou obracet od materialismu. V hlavním týmu budu já, Žirafa, Kůň a dále se expedice zúčastní také Sqrrl, a to konkrétně K704 a K706. Výprava bude provedena pěšky a za použití dostupné lidské technologie. K dispozici bude dostatek hotovosti, kterou zde používají k hodnocení, a informační spojení se základnou tady na Formiru, kterou bude zajišťovat Džandon a opice Djumage. Předvoj vyráží již dnes večer. Naše skupina zítra ráno nástup u vbublovací komory.“
Kapitán se odmlčel, pozdravil posádku a odešel k další práci. A nyní již šumí velínem vzrušené hovory v očekávání dalších dobrodružství. Stevardky – při odchodu posádky do svých kajut k přípravě – rozdávají návody k egobijci…
V příštím díle: Návod k egobijci
|
|
III. Kapitola druhá: Několikadenní večírek na dně Bajkalu
4Mir je zakrtčen. Lajka si oddechl: „Krásná práce!“ „Kromě jednoho na mol opilého rybáře to vypadá, že nás nikdo neviděl,“ praví unisono Mizaru a Kikazaru. „Bude to v pořádku?“ strachuje se Lajka. „V těchto končinách je právě dvacetdva dvacetdva, a ten rybář je zcela pověrčivý. Nikdo mu nebude věřit,“ usmívají se opice. „Nyní, kapitáne, je konečně čas pořádného odpočinku, zavolám Múzy, jistě již cítíte jejich inspirující přítomnost, připijme cHamré, nechme odplavit stres spolu s pěnou dní!“ozval se první poddůstojník. A skutečně jako mávnutím kouzelného proutku přicházejí sponzoři. Mezi nimi i krásné prsaté múzy. V tutéž chvíl přistává Lajce v koutku spojka, a druhý Sqrrl, K 706, mu vráží do tlapky lahev s cHamré: „Jen si dejte do nosu, Kapitáne. Cesta stála za hovno a byla dlouhá. Je čas na božské pěnice,“ a obejme jednu z múz. Lajka potáhl, poslal spojku K704 a žíznivě se napil z láhve. „Tak je to správně!“ tleskl Džandon a lišácky potáhl kůžičkou. Nyní již Lajka cítí opojení. Popové rotátory zaplavily jeho vědomí a příjemně teplé múzy se mu ovinují kolem stehen. Cítí, první známky křečí a začíná pěnit. Je mu božsky. Opojení padají na zem a svíjejí se v růžové zábavné pěně. Párty začala. Podobné večírky bývají pouze na el Bordu. „Škoda, že se nemohl zúčastnit Duran Duran.“ Křičí Džandon Lajce do ucha. Ta se jenom tupě usmívá a pění. Působení spojky je trvalejšího charakteru, ovlivňuje vnímání a je mírně halucinogenní. Ve spojení s cHamré – které působí krátce, ovlivňuje koordinaci a po jeho požití se v ústech začíná vytvářet zábavná pěna a tělo pociťuje slabé elektrošoky – způsobuje dlouhotrvající stavy euforie. Nyní si Lajka uvědomuje silnou přítomnost múz. Cítí silnou touhu a přítažnost. Telepaticky ví, že je to oboustranné. Miluje je všechny, každou jinak, každou zvlášť a všechny dohromady. Potom tančí a pění, válí se po zemi, tančí , objímají se, pění, svíjejí se. Zábavu začíná řídit první poddůstojník. Je v tom skutečně dobrý. Několikrát odešli do svých komnat. Několikrát se vrátili. Večírek trval pěkných pár dní a nocí. A za tu dobu vzniklo mezi lajkou a múzami hluboké přátelství, spojené s láskou a čichovým a chuťovým poutem. Sqrrl si také našli své protějšky. Všem se bude stýskat. Ale povinnost zachránit Program je nadřazená nízkým choutkám a dokonce i takřečené lásce.
Ale konečně byl konec. Je třeba, aby byl naplánován výstup na povrch a provedení celé akce. Stevardky a roboti otírají omyvatelný velín, vysávají pěnu, odnášejí dopité lahve. Pouštějí oxygenátory a UV lampy. Velín je vydezinfikován a očištěn.
Párty skončila. Hrdinové se scházejí na velíně před poradou. Sqrrl balí vyprošťovací spojku. Opuchlé obličeje se odrážejí na stěnách, podlaze i v monitorech velínu. Hrdinové jsou saturovaní zábavou. Je čas pracovat! |
|
Mám auto. A tudle jsem jel a pršelo. Byla noc a zrovna když jsem najel na dálnici, přestaly mi jít stěrače. Zastavil jsem na první benzínce pohejbal se stěračema, zapnul – vypnul, zkontroloval pojistky. A nic. Pak se to ještě párkrát pohlo, ale nic. No, domu sem musel a tak sem to risk. Skrz okno skoro nebylo vidět. Vyhlíd sem si kamion a vyjel jsem za nim. Měl hezky osvětlený návěs, po celé zadní hraně byly červené diody. A tak jsem jel domů za rudým rozmazaným čtvercem. Po půl hodině se to rozhejbalo, nechápal jsem proč. Mám auto. A, tudle jsem stál proti zdi, chtěl jsem jet, nastartoval jsem, když tu jsem si všim, že mi nesvítí levá potkávačka. Tak jsem to zase chcíp. Otevřel jsem kufr, vyndal sadu žárovek. Otevřel jsem kastlík, vyndal návod. Pak jsem otevřel dekl od motoru a vyměnil žárovičku. Nezabralo to, žárovka vypadala v pořádku a nová taky nefungovala. Tak jsem zkontroloval pojistky. Taky to nezabralo. A tak jsem zase uklidil návod a žárovičky. A ta potkávačka nesvítí do teď. Mám auto a v motoru to nějak divně zvučí. Nějaká disharmonie. A blíží se pojistka a technická. Momentálně na to nemam. Ani na ten servis. A tak jsem tudle přemýšlel a napadlo mě: Mám auto, a to auto mi jenom bere energii. A pak mě napadlo, že to musí nějak jít udělat, aby to bylo obráceně. Prodat ho nechci, opravit ho dát nemůžu. A tak jsem přemejšlel. A po nějakym čase jsem na to přišel. Chce to vinutí, hodně závitů. A tak sem se jednoho rána vydal na dvůr, kam jsem to auto dal. Vzal jsem si nářadí, otevřel haupnu, zajistil jí podpěrou a vyhrnul si rukávy. Taky jsem si dal kafe. Pak jsem odpojil kabely od akumulátoru a vyndal sem ho. Následně jsem vymontoval alternátor a vypojil všecky kabely. Pak jsem uvolnil šrouby od motoru a odpojil je od náprav. Taky jsem vyndal převodovku. Pak jsem místo po motoru začistil. Tak vznikl potřebný prostor. A teď k těm závitům. Vyrobil jsem v dílné cívku, toroid z cívky, která je zároveň tvořena drátem, který má velký počet závitů, který je z mědi. Takže je to vlastně cívka z cívky, která je z cívky. A ta cívka je uzavřená. Má to šířku asi jeden a půl metru v průměru a na výšku asi padesát centimetrů. Dal jsem to do auta místo motoru a středem sem protáhl anténu, kterou jsem na jednom konci zapíchnul do země a na druhém konci ji nechal volně topořit k nebi. A bylo to. A najednou sem byl šťastnej. A dá se na to hnát autorádio, když se to trošku upraví, i televize. Nebo cokoliv jinýho, kdyby se to zvětšilo. Přímo z vesmíru. Ale k čemu, že jo? Mam to na zahradě jako pomník a už na tom roste mech.
|
|
Tak já Vám tedy povím, kde je problém. Nikde. Jsou lidé, kteří mají problém, ale tento problém si zvolili asi jako člověk, který si koupil za zlatku procházku strašidelným hradem. Jakmile vkročil, již musí projít atrakci celou. Možná na chvíli uvěří strachu a zapomene, že je to jen hra. Jsou taky jiní lidé, lidé kteří procházejí zámkem, jako šlechticové. A moje představivost nezná mezí. Já například dokonce jezdívám na koni. Na rameni sedívá mi Fénix. A jeho popel je moje odhořelá cigareta. Padá pod kopyta a mění se v oves. Ještě krok a již zlátne. A z úst vyndám si nové vejce. Pták obkrouží nebeskou klenbu a je-li unaven, sedá mi na rameno. Je-li pravda, že smrť neexistuje, pak není se čeho obávat, je jen třeba se připravit a vzpomenout si. Ale já už teď ani nevím, co jsem Vám to chtěl říct. Že je čas snést nové vejce?
|
|
„Mistře povězte…“
„Slyšel jsem velké sjezdy na bezpražcových basách, viděl jsem hejna opilých hudebníků, jen tak pobíhajících městem. Za ůčasti holubů jsem prohlížel listy, spodní strany listů, městských trávníků: Zdalipak tam někdo nenechal vzkaz? Možná písmem neviditelným… Ale stále to nebylo bláznovství. V obrovských lánech kukuřičných polí jsem se pokoušel ztrácet. Ztratit tak hlavu! Najít tak něco, co pomůže.“
„…a našel jste?“
„Našel jsem, našel. Klan prastarých jeskynních lidí s kopýtky. Důvěřují mi, ačkoliv se dorozumíváme jen zvláštními značkami, psanými v blátě. Jediné, co je na nich lidského, jsou bleděmodré oči, jakoby se k nim téměř nehodí. Dokáží hodiny stát a koukat se na mně, s toužebným úsměvem - téměř skrytým pod ochlupením. I ženy jsou ochlupeny. Chtějí vypadat jako lidé, ale nemohou, a… to vědí, jsou totiž Zapuzení. A já nemám čas tam chodit! Hledám bláznovství!“ |
|
Procházel jsem přes křižovatku a tuše něco zajímavého, rozhlédl jsem se kol. Něco bylo divného. Žádná tramvaj nestála u refýže a déšť byl spíš padající mlha. Všechny tramvaje jako by teprve právě vjížděly do zastávek. Bylo zvláštní ticho a já koutkem oka spatřil blikající majáky, modré. Pak jsem si naplno uvědomil, že jindy tak neklidný dav, neuspořádaný a na první pohled chaotický, byl jiný. V dáli, tam u majáků, ležela postava na černém podnose. Kolem ní klečel malý dav lekařů, uniformovaných záchranářů, policistů a snad i pojišťováků, agentů, likvidátorů, zaopatřovatelů, naháněčů. Něco štelovali. Byl to mžik, zdálo se, že toho člověka dostihl infarkt, neboť nikde nestála vyplašená auta. Možná umíral, možná se probouzel. Třeba to bylo všechno jinak. Ale já jsem smrt cítil, cítil jsem ji, jak tam poletuje, ostatně ona vždycky poletuje kolem, ale tady byla nízko, velmi nízko. Co však skutečně zaujalo moji pozornost, byl dav, jindy tak veselých, komunikativních, perspektivních, asertivních a rozhodných, sebejistých, některých i přísných a uvědomělých lidí, lidí s jasnými názory a postoji, lidí mocných, nebo alespoň úspěšných, lidí se zásluhami o vlastní štěstí, lidí, kteří si, jak říkají, vybojovali své postavení. Všichni tito lidé se dívali jedním směrem, a nevyhlíželi netrpělivě tramvaj, neboť tramvaje teprve přijížděly. A měli kamenné tváře bez výrazu, bledé v tomto nečase. Viděl jsem je všechny, neb šel jsem od neštěstí proti nim, a zatímco já jsem se čím dál víc usmíval tou náhlou změnou v jejich světech, oni mlčeli, oči opřené do blikajících světel. Pomodlil jsem se za toho člověka, a nade mnou byl anděl, ten nakreslený a za ramenem ten skutečný. Měl jsem najednou veselou náladu, smířlivou, stále se rozjasňovala má tvář. Ale když mě sežral eskalátor, již jsem se smál na celé kolo, a já viděl ty, kteří teprve přijížděli, divili se mému smíchu. Hledali v mých očích důvod, aby věděli, jak se mají zachovat, jestli neporušují nějaký úzus. Dívali se jeden na druhého, zkoumavě s otázkou v očích. A já se stále smál a ujížděl jsem dolů, zatímco oni stoupali nahoru, aby tam venku potkali sami sebe. A to byl jen jeden jediný člověk sražený na Andělu.
|
|
I byl jeden honák, když tento, sedě jednoho dne u ohně, četl neuměle do ticha, při plápolajícím světle, z listu odhozených novin, které k němu zavál vítr, z rubriky Věda a výzkum. Tento člověk tak se tehdy rozechvěl nad lidskou vůlí a pílí, že nemohl až spát. Celý týden přemýšlel, jak by i on mohl přispět k lidskému poznání. Jeho vzdělání nebylo valné a přehled též. Všehovšudy uměl číst - psaní mu nešlo, čítat kusy dobytka, násobit je cenou, několikrát byl v hlavním městě okrsku a viděl párkrát zdálky vlak.
Přemýšlel celý týden, když přišel uprostřed jedné studené noci na touhu objevit kožená kamna. Tato by lidstvu dávala příjemné přenosné teplo. Protože každý touží po teple. Od té doby se stal posedlým a všechno své úsilí vkládal do hledání. Všechno co vydělal tvrdou prací, dával si stranou. Protože k hledání potřeboval být usazen, koupil statek a stal se tedy sedlákem. Celý dům byl podřízen jedinému účelu. Po stěnách vysely kravské, ovčí i vzácnější druhy kůží. V dílně jakési železné pružiny a ventilátory s klikou. Ovšem jeho obzory, stran vědecké erudice byly úzké. Ač to věděl, jeho úsilí a vůle byla bezmezná a prostá. Času měl málo, neb práce byla tvrdá a on již nebyl mlád. Leč naučil se psát, a všechny své poznatky spisoval do tlustých sešitů. Vyrobil pracně několik prototypů, ovšem shořely všechny.
Dvacet let pátral, až sklátily ho šrámy z těžkého života v mládí. Měl však syna, který od útlého věku vyrůstal v tvůrčí a tajuplné atmosféře hledání kožených kamen, a jemu na smrtelné posteli předal i ty nejdůležitější výsledky poznání. V minutách posledních kladl synovi na srdce, že musí pokračovat v jeho odkazu.
Syn byl vyučen ševcem a zřídil dílnu v nedalekém městečku. Nepil a byl skromný a veškerý volný čas vkládal svědomitě do otcova úsilí. Dům byl plný kůží ale i kabelů a řemenů, za drahé peníze si pořídil i žárovku. Leč čtyřicet let nestačilo, aby hledání a zkoušení vydalo jedlé plody. Několik výrobků nebylo funkčních, jiné spotřebovaly tolik energie, a hlavně zabíraly tolik místa, že nebyly pro běžné použití. Nejlepší výrobky shořely. I tento silný muž časem schřadl, a tak na smrtelné posteli předal dílo svého otce a svou knihovnu nejmladšímu synovi.
Již šedesát let tento rod pracoval na hledání největšího vynálezu dějin, kožených kamen. Třetí generace měla být zlatá, měla shrnout veškeré poznání a vývoj kamen dokončit.
Přestěhoval se do hlavního města regionu, navštěvoval knihovny, a každý den, když přišel z továrny na auta, dalších několik hodin tvrdě pracoval – budoval kožená kamna. Trvalo osmdesát let než skonal. Výsledek se ovšem nedostavil. Pracoval na velmi již složitém přístroji, součástky byli drahé. Vsadil, žel, na jednu kartu. Stroj nedokončil.
Leč tradici neopustil, ačkoliv neměl syna, předal své vědění jediné dceři. V závěti dceři odkázal veškeré vědění ve dvou knihovnách, spoustu materiálu, součástek a koží. Dokonce i nepatrné jmění.
Dcera byla hrdá na otcův odkaz, ale kožená kamna jí nic neříkala. Veškerý majetek prodala, pořídila si služební byt a fotoaparát. Stala se fotografkou. Nechápala účel ani cíl, nedovedla luštit staré popisy ani odborné výkresy. Ráda se bavila a cestovala. Dědictví postupně zmizelo. Dodnes se ovšem v její rodině vypráví o zarputilých mužích rodu. A kožená kamna stále čekají na objevení.
|
|
Právě jsem se probudil uprostřed pralesa. Pod posvátným stromem Niguda. Jeho zlatavé plody dozrávají jednou za sto let a strom dál žije tak dlouho, dokud jeho dřevo nezetleje a nevyraší z něj nový jedinec pod ochranou dřeva starého. Na jeho místě vyrůstá nejčastěji pouze jeden jediný strom, ve vyjímečných případech až tři (takový ale vždy srůstají v jeden a ten je obzvláště uctíván, a nikdy není objektem pro získání plodů). Na jednom místě rostou stále noví a přitom stejní jedinci tisíce let. Jediný, kdo může strom rozšířit na jiné místo je člověk. A také mystická zvířata s kouzelnou mocí jako je jelen Agutape, podobný jednorožci, který se k nim dostává pomocí svého rohu (kopýtkem plod rozdrtí a následně se v něm vyválí, aby jeho silně nasládlou vůní přilákal samičku, která se může nacházet až ve vzdálenosti tisíce mil) a opice Dju-mage, které jsou, podle legend pralesanů, snad na zemi nepůvodní.
Pokud chce člověk semena získat, musí vystihnout ten správný okamžik, kdy je vidět na jindy tak hladké borce stromu náznak praskání a mírná změna barvy, někdy také otvory maravenců Agutape. Tehdy náčelník kmene, šaman a jeho učedník a nejzkušenější válečníci pomocí seker do stromu vysekají otvor. Tomuto úkonu předcházejí mnohadenní rituální očisty, odloučení od kmene, půst a dlouhotrvající tanec. Uvnitř kmene, u samotné dřeně, nalézají vouko niguda. Mají zlatavou barvu a jsou vejčitého tvaru - vypadají asi jako jádra avokád. Tato vejce se po zdlouhavé práci – strom Niguda je v období zralosti až 180 centimetrů široký, což za použití primitivních nástrojů vyžaduje skutečnou vytrvalost – ze stromu vyjmou, nikdy ne všechna, pouze několik zdravých a zralých kusů. Za naprostého ticha a klidu jsou v listech stromu naplněných pilinami, které vznikly při dobývání semen, odneseny do speciálně zbudované vesnice, kde je jedno vejce vybráno a spolu s pilinami a listy je toto zasazeno do ochranné chýše, kde bude několik let klíčit za neustálého střežení válečníky kmene, kteří si tímto zároveň splňují svoje osobní mystické a očišťovací úkoly.
Ostatní vejce a prášek z nich slouží jako přísada do kouzelných opojných nápojů pralesanů, při předpovídání minulosti (čili její budoucnosti - tak jak ji chápeme my – oni totiž věří, že čas běží opačným směrem) a při hledání otázek důležitých pro život ve vesnici.
Strom Niguda a jeho rozmnožování je fyzická alegorie vzniku těch jednotlivých kmenů pralesanů, kteří ji uctívají a v ni věří. Jako taková je harmonicky integrována do jejich světa pomocí mýtů a legend, pověr, pohádek – pomocí reality.
Toto, pro nás, tajemství, známé jen z vyprávění (jak vypadá strom Niguda a jeho semena, zda je skutečný), se dosud nepodařilo odhalit žádnému antropologovi zkoumajícím pralesany; ani tomu, který se snaží zachovat odstup od zkoumaného objektu, ani tomu, který se snaží s objektem splynout. Podařilo se to jenom těm, kteří se objektem stali a tím již nemohli nic prozradit, neb tajemství je neprokazatelné a nepřenositelné. Je nepochopitelné pro jinou mysl, mysl v "jiném stavu vnímání", a proto nemůže dojít ani k fyzickému ověření této skutečnosti.
Usínám, neb jsem unaven. A první co cítím, jsou moje zdřevěnělé nohy. A pak si uvědomuji, že stojím ve frontě k pokladně. Cítím, že jsem jiný než ostatní souputníci čekající na placení, a rád bych jim to řekl, nebo jinak dokázal, ale nemohu si vzpomenout na detaily a nemohu z matných vzpomínek ani vyvozovat žádné závěry. Jsem jak opilý muž, který není ve střehu. Jen ta avokáda, která mám v koši, mi dávají pocit kontinuity a klidu. A květák a kapradí ve výloze květinářství.
Venku pak vidím tramvaj a v ještě polopřítomném vědomí ji vidím jako buňku, která veze mitochondrie lidí, takový malý soubor entit s očky a brvičkami. Je to jako kmen bytostí s určitou mírou společného vědomí, jako dva kmeny spojené ojí v takový tandem. Jede-li tato buňka po kolejích času, komunikuje cyklicky se svým okolím, zastavuje a rozjíždí se. Pak rozeznávám žluté obličeje, bledé dlouhým nedostatkem slunce, s očima neklidně těkajícíma v rytmu kyvadla jejich svalů ve snaze zachytit stojící realitu. |
|
Byl svátek svatého Martina a já se doslechl, že na náměstí Jiřího z Poděbrad se bude konat tradiční farmářský (!) trh. V Praze jsem byl sám a tehdy padla na mě podzimní touha procházeti se nepoznán ulicemi. Na trhu se měla podávat svatomartinská husička s knedlíkem a zelím a k pití měla být krom jiného hojnost svatomartinského vína z různých koutů země. I, což se nepodívat tam. Ulice byly vlhké a moje kroky zvolna odpočítávaly čas našich životů. Blížil jsem se parkem do cíle a už z dálky mě rozrušoval tlumený hlahol davu, který se s posledním rohem domu naplno projevil. Na volném prostranství se mezi maličkými stánky, zásobovacími vozy a výzdobou hemžily stovky, ba tisíce lidí. Co se z dálky zdálo jako místo, kde je mnoho zábavy, místo, kde se lidé spontánně setkávají, bylo po bližším ohledání malým peklem, pečlivě připraveným, nebo zcela nepřipraveným. Byla to past, ve které probíhal lov lidí na lidi. Při vstupu byl člověk vtažen do proudu pomalého posunu ve směru konzumu (proti směru hodinových ručiček). Nejprve bylo nutné, aby si zákazník zakoupil poukaz, za který mu bylo darováno víno k ochutnání zdarma. Na výběr bylo ke koupi i ze dvou tvarů propagačních sklenek, ke kterým bylo možno za příplatek zakoupit i rozkošný a velmi praktický plastový držáček skla na krk, který vzhledem k rychlosti posuvu byl velkou úsporou energie. (Na druhou stranu tento bylo nutno používat jen při velmi pomalé chůzi, aby se držitel nepocintal, a tak tato utilita jen zhoršovala situaci.) Pokud chtěl člověk ochutnat některý z mnoha druhů vín, musel nejprve vystát velmi pomalu postupující frontu, jejíž konec se v davu jen velmi obtížně rozeznával. Dokončil- li milovník vína tuto křížovou cestu, bylo mu do sklenky po předložení poukazu nalito degustační množství tekutiny z kvašeného vína a výsledek zaznamenán na kartičku. Po vypití pololoku vína byl nucen vyhledat nový konec fronty. (Osobně se domnívám, že se na této oslavě nedalo opít za celý den, protože pomalost čekání značně převyšovala rychlost střízlivění.)
Celé herní pole se točilo kolem obrovského obdélníkového stanu, kde bylo možné za patrnou sumu zakoupit pár knedlíků se zelím a kouskem husího masa, to vše s plastovým táckem a plastovým příborem. Pokud si zájemce urval volné místo k sezení, nebo alespoň klidné místo k stání, mohl se spokojené najíst. Celé toto drama připomínalo muslimské obcházení Kaaby, ovšem spojené s konzumací.
Já jsem neměl sebemenší touhu se v klidu najíst, ani si užívat pokojnou atmosféru trhu jako aktivní účastník. Raději jsem sledoval probíhající hru tohoto lidského hmyzu. Ježto jsem nebyl hnán žádnými touhami a protože jsem nepospíchal, byl jsem , jak soudím, dle mého pozorování, snad jediným návštěvníkem, který si oslavy užíval skutečně. Pravda, nezdržel jsem se dlouho, jen asi tři čtvrtě hodiny, než jsem obešel celý asi dvěstěmetrový kruh a vstřebal, co bylo k vidění. Cestou potkával jsem také stánky s uzeninami a domácím pečivem, možná i s nějakými suvenýry.
Co však ke konci cesty upoutalo moji pozornost byl podivný plastový objekt se dvěma nosům podobnými výstupky, kolem něhož byla mokrá a blátivá zem. Nikdy jsem nic takového neviděl a tak jsem se na chvíli zastavil a v duchu se sám sebe ptal, co jen to je. V tu chvíli se k tomu přichomýtl nějaký pán ve středním věku se sklenkou v ruce a začal to zvědavě okukovat. Pán měl dlouhé vlnité vlasy a bodrý obličej. Po chvilce váhání začal sklenku nasazovat na jeden z nosů, pak zatlačil. Nic se nestalo. Opět se chvíli zamyslel a poté již jistěji nasadil sklenku na druhý z nosů a znovu zatlačil. V tu chvíli z druhého nosu vystříkl proud vody a zasáhl procházející starší nesympatickou matronu, která klevetila se stejně nesympatickou přítelkyní, jak jsem zaslechl během pozorování onoho pána. Pán si zásahu nevšiml a tak během toho co s uspokojením nasadil sklenku na první nos a zatlačil rukou na druhý nos, neslyšel vzteklé nadávky a neviděl nevraživé pohledy starých rachejtlí.
A tak jsem tehdy pochopil co je to mýtko na sklenky. A protože jsem již byl u konce trhu a já již vše seznal, odešel sem si dát pivo do nedaleké Kaaby. A uvažoval o velikosti a tvaru mýtka, které by smylo veškerý balast města a světa.
|
|
V noci policie změní značení zón pro parkování ve všech větších městech. Zítra soudy odešlou složenky k úhradě pokut a poplatků za správní řízení.
V noci, přesně ve dvacet dva dvacet, každý všední den, cítím cvaknutí ve své páteři v oblasti krku. Nahmatal jsem v těch místech podivný výrůstek. Na internetu psali, že je to Sullivanův výběžek.
Kamarád si omylem do nohy zabodl nůž, a protože z něj teklo krve jako z vola, dostal strach, že si poranil šlachy. Zavolal proto ambulanci. Ty s ním sepsali několik papírů, aby bylo všem jasný, že ho prohlédli a řekli, že ho odvezou, ale nevěděli, jak ho dostat ven do přízemí přes všecko to harampádí na pavlači. A tak si vymontoval násadu z koštěte a dobelhal se do sanitky. V nemocnici ho doktor seřval, co že tam leze s takovou malicherností. K doktoru už asi nikdy nepůjde. A sanitka i s personálem je tak také příště celkem zbytečná, protože papír si může napsat sám.
Na
českou republiku se řítí obrovská vlna tsunami. Sdělovací prostředky vysílají s několikadenním
předstihem. Proto je tato informace bez informační hodnoty.
Přední výrobce kalkulaček, výpočetní techniky a inženýrského softvéru odeslal vadnou várku výrobků do strategických konkurenčních zemí. Počítačky s určitou pravděpodobností podhodnocují nebo naopak nadhodnocují výsledky. Program je vymyšlen tak, aby se snížila pravděpodobnost odhalení na nulu. Nepatrné chyby ve výsledcích způsobují hospodářské škody v řádech miliard.
Bezdomovci nepracují a nezaslouží proto soucitu. To, že jejich ruce jsou hrubé, rozpraskané a špinavé nemá výpovědní hodnotu. To, že jejich kolena jsou poškozena od klečení a játra od pokusu zvládnout sociální vyčlenění, také nic neznamená. Že mrznou na ulici a strádají samotou nic neznamená. Nepřispívají nijak občanům tohoto státu a neplní státní kasu. Ba co víc, nevykazují ani žádnou spotřebu.
2013: Je třeba omezit sprostá slova v běžné hovorové mluvě. Nemají kladný vliv na výchovu naší mládeže a kvalitu života svobodných – pracujících občanů! Zvětšují rozkol mezi již tak dost znesvářenými skupinami obyvatel naší země. Je třeba zvýšit bezpečnost lidí a zbavit je příživníků ze slamů. Nesmí docházet ke kontaktu svobodných občanů s lůzou. Zvyšuje se tak jejich nepokoj a jak kvalita práce, tak spotřeba nám klesá.
2014: Ministerstvo vnitra zřídilo nezávislé odborné komise pro kontrolu řeči, samozřejmě je dále nutné, aby do budoucna na tento orgán bylo přímo navázáno ministerstvo školství a směrnice byly plynule a pozvolna implementovány do výukového systému.
2018: Jelikož se v jistých podnicích stále ilegálně, a to v hojné míře, dokonce programově, hovoří sprostě, navrhujeme zpřísnění trestů.
Dnes byla dopadena organizovaná skupina příživníků, která se dlouhodobě nepodílí na demokratických principech svobodného fungování státu. Vedou protistátní řeči a vnáší tak nejistotu do müslí lidí. Premiér toto jednání ostře odmítl, svolal bezpečnostní radu státu, která navrhuje nejvyšší tresty.
Wikileaks: Agent Emoney („Eman“): „Dnes v dopoleních hodinách byl sledovaný J.V. zaznamenán. V řeči mimo jiné uvedl ‚… a odmítám se zadlužit! Bůh krmí každou bytost zdarma. Zaseješ jedno zrno, dostaneš deset. A my? Dáš sto a dostaneš osmdesát. ...‘. Skuteková podstata byla naplněna zejména ve věci příživnictví a domnívám se, že jde i o šíření poplašné zprávy, protože, jak je zřejmé, bůh prostě není. Připuštění jeho existence přináší nové varianty názorů. Materiály odesíláme kompetentním složkám. Jde o těžký případ a doporučujeme proces ponejvíce zkrátit. Doporučujeme, pokud to bude jen trochu možné, přímé zmizení“
Blesk 1.únor: Známý pornoherec Jaroslav Varlata dnes zmizel neznámo kam.
Aha 3.únor: Jaroslav Varlata byl nalezen mrtvý na půdě domu svého přítele. V dopise na rozloučenou uvádí, že se v žádném případě nepodílel na podporování svobody pro všechny a nikdy nebyl pro individualitu jednotlivce, neboť je jasné, že takové anarchistické myšlenky přiživují pouze nevoli lůzy a způsobují neklid svobodných občanů zvětšením jejich názorového portfolia. Šlo mu prý jen o svobodný sex za peníze, v lásku nevěří. Popsal, že odešel ze světa dobrovolně (nešťastné manželství). Jeho ťělo bylo zpopelněno na úkor státu.
Byl vyvinut nový druh hada.
Dnes mi můj malý syn ukázal úžasnou věc. Přišli s kamarádem náhodou na to, že komár, kterého zabili je feromagnetický. Komára zabili u nás v pokoji a přinesli mi to ukázat. Sám jsem to několikrát zkusil dnes u řeky na rybách, ale tam se mi to nepodařilo, komáři na magnet nereagovali. Je to zvláštní. Zkusím upozornit entomologický ústav.
Z ústavu mi poslali odpověď, že se jedná o známy jev, kdy magnet reaguje na zvýšený obsah železa v lidské krvi. To mě dost uklidnilo, jinak už jsem začínal věřit těm hloupostem o nanobotech a odposleších.
Zdá se mi, že toho psa moc krmíš, dnes ráno mu vyhřezla střeva, když neopatrně seskakoval ze schodů. Začal sebou cukat a pak přestal. Zavolal jsem na něj psí pohřební zaopatrovnictví. Bylo mi ho líto a nemohl jsem se na to koukat. To byla snad smrt nebo co.
Líbí se ti moje nové kalhoty s kapucou? Čekal jsem celý rok, abych měl stejnou barvu jako ti co pracují v Koitu již víc jak rok. Nováčků bylo málo. Jsem rád, že mám těď alespoň nějakou jistotu. Co mi to dalo práce a stresu. Dobrovolně jsem pracoval šestnáctky i v neděli. Konečně dostanu přidáno, takže zbude i něco ušetřit. Dokonce jsem dostal výhodnou nabídku na firemní hypotéku na družstevní byt nedaleko průmyslové zóny. Konečně nebudu muset dojíždět do práce. Ovšem budu to teď mít daleko na nákupy. Nákupní zóna je pět kilometrů po dálnici.
|
|
⇡nahoru⇡ |