Blázni.cz - dobrý kanál

svázali lenina, stalina, i sadáma
havla, klauze i zemana svázali
děti čmárají do předsádek
a podle hlasu dá se poznat rodič
co nadává na pořádek
co je chycenej na vějičku
gdyž nedal si pozor na kapičku
ale má plnou ledničku
a novou kartičku ke vstupu do ohrádek
svázali ho
děti na nervy mu kreslí
automatický kresby
za pět let ojetý auto
nástavec na čůráka
nějakou mladou blbku by tim moh vodrovnat
semišový volant a vůni ve stromečku
děti už kreslí smajlíky do slepých zrcadel
svázali svazáky i šmejdy svázali
už aby se probral koniáš
a osvobodil je i nás
je kouřem a nás terorem
automatický kresby
děti čmárají do předsádek
zatímco mámy přítel nadává na pořádek

mám nejkrásnější ženu
a přec musím
ukazovat svému srdci směru
lézt do svého hrobu
a do bordelů

zatímco ty vykvétáš už nad ránem

já až za soumraku dotýkám se země prsty

u nohou,klekám a svým peánem

protékám mezi tvé prsy

jsme jiní

a to je dobře

trsáme, ze strun a stébel

já peánem a ty trsy svých stébel

tvá tlama je plná slin

já chci být potravou, nebo tvůj syn

jsme jiní

a to je dobře

ty toneš v čekání na slunce

já jsem mrazem

přimrzlý k tobě dotud

pokud věříme na zem

jsem jíní

jsem samec

a to je dobře

až budeš
obklopen ničím
zalátá ti pak hlavu tkanivem jemným, 
spojeným nocí k pohonům planetovým, 
a jako modřín dotkneš se oblohy jehličím
a já tě obrečím

smrt je přítelkyně s kerou spíš
něchť je ti věrná i gdyž se probudíš
něchť učí tě konci hezky od počátku
líbat a vonět k mršině
ať nejsi pak překvapen
až spatříš odraz v jejích očích
odraz touhy po životě
v lůně matčině

nejde to vyzpívat
nejde se z toho vysvléknout
jak oblívá tě svět svým rubášem dění
zámek v hradbách a zatrnění
růženko, promluvím teď k tobě
dívko jež jsi tak krásná
že hledáním tisíce kamení
pošetilců přenášíme tam a sem
ty kundo svatá spi dál
nigdo nechce přijít o boj
a pravda ta už nikoho nezajímá
natož že vskutku
meresjevův je polevoj

Bůh je soustružník 
s dlátem v mísu tvou
ubírá aby pronik
strukturou hrubou
tak uka cosi cosi
za materiál
tak dej se poklepat 
abys hrál 
jak dokážeš být dutý a tenký
odolný a přitom křehký
tak uka cosi cosi
za materiál
Bůh je hráč, je rukou
nad tvou darbukou

dnes sem slyšel v tramvaji utržky rozhovoru

dobrý den paní malá...

jak se máte...

...co vaše cera...

...

topolánek, tak ten teď dělá v charitě, ošetřuje zdarma a dobrovolně rány nemocnejm...

...jó, nečas, ten se taky polepšil, prej se věnuje starým lidem, krmí a přebaluje babičky v hospicu

hříšníci dou do sebe...zachvíli budem se mít jako v ráji, když to s náma všichni budou myslet takhle dobře...

jo a ten lux s grosem, tak ty už prději do hlíny...

no

Každý snad, i v dnešní době, ví, jak vypadá takový kouzelný dědeček; dost možná má dlouhé fousy a vlasy, které používá jako antény, vypadá na první pohled omšele a sedává na místech, kde by ho nikdo nehledal, ačkoliv se zjevuje vždycky jako na zavolanou. Ale všecko může být i docela jinak, protože kouzelný dědeček dozajista umí měnit formy, a když chce, nenechává se poznat. Proto se může objevovat také ve formě předmětů a nebo rostlin, hub či stromů, nebo dokonce splývá s davem. Málokdo ovšem už ví, co takový kouzelný dědeček dělával za mlada, a tak já, protože jsem pár takových kouzelných dědečků již potkal, vám to povím.

Tak předně, rozeznáváme dva typy kouzelných dědečků. Ten první se zjevuje na svět rovnou jako kouzelný dědeček. Ten druhý typ se rodí jako obyčejný kluk nějaké obyčejné mamince a tatínkovi, a povětšinou své kouzelné vlastnosti projevuje jen pokud chce a komu chce. Někdy jeho rodičové netuší celý život, že se jim vlastně narodil kouzelný dědeček. Celé to rození má docela složité zákonitosti, které není nic platné lidem znát, poněvač je to pro nás asi jako když by se někdo snažil naučit kozu počítat – taky jí je to hovno platný, leda že by se stala kapitalistou a začala mamonit, k čemuž má samozřejmě každý zvířátko přirozený odpor.

Nicméně kouzelní dědečkové se přece jenom něčím od obyčejných lidských dětí liší. Vědí za všech okolností, co se stane a také rovnou vědí jaký kdo je. Většinou však jejich rodičové tyto vlastnosti nepoznávají a svoje dítě sekýrují a napomínají a myslí si, že je jejich potomek "nějaký chytrý" a drzý, až se ten nakonec rozhodne jim nenapovídat a nic už jim neříkat. Kouzelný dědeček si totiž vždycky, za všech okolností, myslí svý, protože ví, že kdo chce kam, pomozme mu tam. No a tak se stává, že kouzelný dědeček je nepoznán již ve svém útlém věku. Takový kouzelný dědeček – dítě, se díky tomu již těší, až bude svým pánem, až splní všechna přání svých rodičů a bude si moct jít po svých. Než se tak stane, tak chodí většinou normálně do škol a vyslechne si všecky ty hrozby co tak dospělí lidé říkají, počkej až půjdeš do školky, počkej až půjdeš do školy, počkej až půjdeš na střední, počkej až půjdeš na vysokou…a nakonec počkej, až budeš chodit do práce, tak uvidíš…Jenomže to je samosebou zcela zbytečné kouzelnému dědečkovi říkat, jelikož už dávno všecko ví a ví, že se vůbec nic nestane, a že se vůbec nic neuvidí, a tudíž si zase jenom myslí svý. A jelikož se nakonec nemá s rodiči vo čom bavit, tak hned jak to de mizí tu do pokojíčku, tu do přírody, tu do dílničky,  a nakonec stejně skončí v hospodě, protože tam si může trénovat svoje schopnosti nejlíp.

No a to sme u toho, kouzelný dědeček může za mlada dělat úplně cokoliv a může to být kdokoliv. Ale jen mu dejte šanci, aby vám vyjevil, co si myslí a hned uvidíte, že je kouzelný. Takže, pozor na kouzelné dědečky za mlada, neb jejich moudrost nezná mezí, a za všech okolností si myslí svý. A pozor taky na kouzelné dědečky v produktivním věku, protože ty už si dělají lautr co chtějí, tu pomáhají, tu usměrňují, ale za všech okolností s dobrým srdcem a z lásky, a vždycky si myslí svý, protože prostě ví. Takže pozor na kolemjdoucí  milé děti! 

Vyprávěla jsi jeden z tvých dalších příběhů

a mezitím si pomalu zavírala dveře

zatím co jsem usínal

stráže sem nechal jít do kasáren

aby nás nerušili

a ty už si měla sbalený to málo co máš

a vsadilas mě do příběhu

jsem jenom démant v tomhle náhrdelníku

a nechávám se nosit

ó magdalo

jak jsi tichá v tom ranním šeru

ani prach co s ruchem dne se zdvíhá

ani hlahol trhovců

ani strach

až se ráno probudím

nechám ty sráže vzbudit

a prohledat věž

nenechám zlostí cloumat svým majestátem

ale v nitru budu hořet

a já ten plamen vyšlu s mým nejvěrnějším

a tomu pak setnu hlavu, až tě přivede

protože vím, že tvému kouzlu nikdo neodolá

ach, můj nejvěrnější

ženy rozhodují o životě a smrti!

sem se na podzim narodil

a

když cejtim podzim, tak cejtim smutek

nepopsatelnej smutek z pomíjivosti...

něco jako bývá za soumraku někdy

ale za soumraku se to děje rychle

tak člověk nemá čas se do toho položit

a nakonec se z toho získá energie

z podzimu taky přichází energie

ale průvodním jevem je ten smutek

neni to nic hroznýho

jenom by se to dalo nazvat

smutkem, který nejde sdělit

nebo i když dva lidi zažijou to stejný a maji stejnej pocit, ten smutek

tak to furt není to spojení absolutní

kerý by zrušilo tu touhu

takže jde možná o touhu…

je to energie a ta se nazývá různě

pomíjivost, totéž

to je z tý hry

sme udejchaný a teď ležíme a mraky jdou nad hlavou a víme že za chvíli musíme domů, že nás budou volat rodiče, a my cítíme tu touhu být venku za soumraku...v seně

cítit chlad z venku a teplo od toho druhého a ze sena...a tolik vůní co se zapisujou do srdce

chvilku sme uvěřili na nedorozumění, na bodnutí do srdce, abychom se ještě víc zakousli

no

upíři sme…

mírumilovný

co maji rádi krev

svojí  - i toho druhýho

pujdeme na vořechy někdy na podzim

loupat je z kůžiček

a vobčas si dát jednu hořkou

Navzdory pomíjivosti řeka dál strhává písek a štěrk

Pro všecku marnost světa slunce…

Pro všecku marnost světa slunce znovu vyjde

A zbytečný byl i psův osamělý noční štěk

Na měsíc, chlupy ježe, vyje k tichu dálek

A já se náhle lek, že jsem Neználek

A že nejsem tady ale tam, v pusté krajině bohorovnosti

že to jsou moje kosti kerý lámou

A že sem na svý cestě nějak uhnul

Lunární modul se mi unavil

A tohle město, snad ne Mamonvill

Ječí do mejch vočí lživý hesla

A každej chová se tu jako kurva

I ten poslední kominík nenechá na sebe šáhnout jen tak

Světlo potáh divnej plak

A pořád znova říkaj co bude pak

A stále míň času abych byl

Nějak mě unavil –Mamonvill

Navzdory pomíjivosti řeka dál strhává písek a štěrk

Pro všecku marnost světa slunce…

Tak sem si vodškrt, že sem tu byl: Mamonvill  √

Pojďme založit sdružení založené na vzdávání se sama sebe

Všechno co dáš, toho se vzdáváš

Jak pak může dojít ke sporu?

A pak až doneseme jídlo, společně ho sníme,

V jeho barvách obydlíme hospodu

V ní budeme chodit nazí a sbírat dary hostí

A pak koupíme půdu a na ní se oběsíme štěstím, ne

Postavíme si z bláta dům a budeme si hrát na mámy a na táty těch domů

Časem se budeme tak znát, že se přestaneme stydět chodit nazí

Budeme se tak znát, že spolu přestaneme mluvit pusou

Ze vzniklého ticha vyvstane řeč zvířat, kterou Jiřík už dávno umí

jenom my jsme jí zaTím neuviděli

I voda mluví a oheň, ptáci to ví, vidí to z výšky

Pak se ozve smrt, která se s ostychem a ráda zůčastní našich setkávání

A my jí víc poznáme, bude-li mezi námi, a ona nám ukáže, že se nemusíme bát

Pak přijdou poutníci a kolemjdoucí, budou se od nás učit a my je budeme léčit

Léčit z toho nedorozumění

Jsme zřeci, i když dnes si říkáme blázni

Postavme ten dům uprostřed světa

A uprostřed toho domu zapalme oheň

Pomažme se popelem

Není nic

Jen kruh

Není ani karma

Je jenom pro ty, kdo mají tíhu

Tíha je tlačí k zemi, a tak se zdá, že je možné klesat

A tíhu si svěřila duše, která se nezná,

která se bojí a která hledá

Až se najde ve středu světa...

Kde je ta tíha?

Válka je jako řeka

Chvíli vytéká a chvíli vtéká

Není první, není druhá

Je jen jedna

Jedna řeka, jedna bolest

Stíná hlavu pýše

Cizeluje odvahu

Moudrý vidí, kdo ji volá

A kdy stojí na prahu

Zlo jako klam a zrada

A hlavně lež a bohorovnost...

Hůl hledá svá záda

Obžerci hlad a post

Slyšíš, vyplouvá řeka na povrch,

Nebo to jen šustot suché trávy?

Záminky, absurdní podvrh

Hodina nenávisti – zprávy?

Chrám falešných proroků,

Ústa našeptávačů,

Jazyky jsou farizejů

Média z přijímačů

Říkáš nejvyšší rozlišení

Slyším samota zuby cení

Říkáš aktuální informace

Ptám se, kdo zabavit a koho chce

Bázni, člověče, je čas

Už rty dotkly se polnice

Něco zrůdného se chystá,

Když vládne bůh ateista

...A PAK JE TU TAKY TA KŮLNA, MILÝ TURDÍKU

TO JE MÍSTO GDE SE SCHÁZEJ TY CO JSOU KŮL

NĚCO TŘEBA JAKO NAŠE SKVĚLÁ PALIÁRKA

VIĎME, MILÍ PONDĚLNÍCI

Nastražil jsem na sebe past, a to past velmi důmyslnou, stražil jsem ji přece já. Nejprve jsem se uvázal ke kolíku hlouposti, výchovy, povinností, pověry a rutiny, zvyků a zlozvyků, ke kolíku lpění a tužeb a tak dlouho jsem kolem něj obcházel, až se můj provaz zkrátil natolik, že jsem se málem oběsil.

Už jsem ležel s hlavou u země, s jazykem vyplazeným, když jsem to pochopil a rozčarován začal jsem provaz rozplétat. Rozplétal jsem ten podivný uzel a oči jsem u toho kulil jako dusící se kozel a točil jsem se jako zoufalá kuna chycená za tlapku, a to jen díky tomu, že jsem se honil za svým ocasem, jako starý nečistý vypelichaný pes plný blech, než jsem pochopil, že ve zmatku nic nepovolí.

Když jsem se dostatečně uklidnil a provaz alespoň trošku povolil, spatřil jsem další kolík, osu světa, ježto mě vodil dokola a na nějž se provaz namotával, takže jsem chodil ve stále menších a menších kruzích. Ztrať se! Zvolal jsem na něj, ale kolík tam stále čněl, vedl odněkud z pekel až k nedohlednu na nebi, hrabal jsem a narážel do něj, než jsem konečně pochopil, že ten provaz je příčinou mého soužení a jeho příčinou jsou mé vlastní úmluvy.

A tak, vítr náhody a záměru mi napomáhal, jednu žilku, jeden pramínek, jedno vlákno po druhém jsem rozplétal a zpřetrhával. Na jednu stranu dával jsem přetržené, na druhou ty, které jsem nechtěl a nebo nemohl zrušit. Uviděl jsem v tom jakýsi řád, který spojoval mě se světem. K přetržení některých provazů bylo potřeba nejprve zbavit se jiných a další jsem vyměnil za pružnější…

Nedokázal jsem najít odvahu zrušit všechna ta pouta, neboť síla a závrať řvoucí do temnot nekonečna je tak velká… jenom jsem ze svého lana vytvořil síť, a ta síť se zachvívá, a ten chvěv, to je volání.  Ta síť straží další pasti, dává moc a sílu a taky strach mě lanaří a za ním smrt temným zrakem se do mě dívá. Je to past v pasti, důvod proč se pásti obezřetně. Tam venku je tělo oka, co sídlí uvnitř člověka.

Vidím město veliké...Ano, vidím vesnice, vesnice, kde chýšemi jsou kostry aut. Auto se dá použít na spoustu různých způsobů, ale to je tautologie... Do aut se dá taky pohřbívat. Z auta se dá udělat krásný pomník; když ho obrostou stromy a obalí se mechem, v šeru lesa vyniknou jednotlivé křivky, ale tuto postindustriální a postapokaliptickou světlohru umí i celá města, jsk jsme se o tom přesvědčili mnohokrát po Černobylu. Auto ovšem nemusí sloužit jenom člověku: od včelínů až po kurníky, takové bude jejich příští moderní využití, i kdejaký medvěd, rys nebo jezevec (ten je vskutku vášnivý jezdec) se do něj vútrobí, hmyz a všeliká havěť a hlavně pavouci v nich jsou samozřejmostí.

Auta jsou zdrojem vzácných materiálů, barevných plastů, vzácných látek, ale hlavně kovů pro výrobu ozdob a předmětů denní potřeby. Viděl jsem auto jako latrýnu, neb jako stůl a lavici pro celou rodinu.

O tom, že nepojízdná auta jsou rájem pro děti, není třeba hovořit.

Auta chrání před ostrým světlem, ale i proti dešti. Z auta se dá udělat spižírna, sklad dřeva, nebo ovoce, moc krásné je z něj ohniště, nebo důmyslný krb pro celou chalupu.

Nejkrásnější jsou auta hořící v noci, člověka naplňují bázní a není vidět tolik štiplavý kouř. Ostatně nebude to trvat dlouho a taková podívaná bude náplní sentimentálních vzpomínek a poezie, aut totiž není tolik, aby se dala jen tak pálit, když se dají užít na tolik různých, užitečnějších způsobů.

Auto zapřažené za koně ušetří spoustu práce, ale kdo by ji šetřil, když je tak vzácná; raději přeci uděláš čelenku se složitým vzorem, než se s něčím někam vláčet, proč se nepřestěhovat tam, kde je toho dostatek, nebo proč to nezasadit tam, kde je to potřeba?

Když ještě bývaly války, dělaly se z aut vozové hradby, ale proč by dneska někdo bojoval, když potravy je všude habaděj!

Auto koneckonců slouží dobře i jako schůdky, ze kterých se dobře trhají hrušky, nebo jako buben nebo metalofon. To tě ovšem napadne zcela automaticky, hned potom, co rozbiješ okna.

Auto někteří hračičkové používají i k náboženským účelům, různě je zdobí a obětují jim svůj (v postapokaliptickém popisu spojení volný čas zní jako anachronismus, proto svůj) čas a ovoce...

Tančení kolem aut a milování v nich v pralesním tichu, nebo na louce za zvuku vrzajících cvrčků, to je vskutku nádhera. Západy slunce, zpěv ptáků, pasoucí se jednorožci...a propo, už jste někdy řádili na střeše auta? No tak to zkuste, krásně to duní...

 Chtěl bych upoutat tu vaší přebuzenou pozornost. Každý se snaží něco urvat, každý se snaží replikovat, tak i já, tak osamocený ve vesmíru, trpící nepochopenými žádostivostmi, trpící vlastní slabostí, chtěl bych vám utrhnout křidélka a pozorovat vaší zmatenou a spěšnou muší chůzi na stole života. Chci se dívat na vaší velice pravděpodobnou smrt, na pravděpodobný zármutek, nebo snad potěšení, chci se dívat na slabší a bezmocnější bytost, než jsem sám. Chci vidět patos, protože ten patos, to je síto a tím sítem hledám to pevné, tím sítem hledám to trvalé.

 Nemusí dojít toho rádoby definitivního konce, že konečně rozdrtím tělíčko toho černého tvora obsedajícího a živícího se výkaly; je možné, je tu jistá pravděpodobnost, že sám opustím tělo, trefí mě šlak; a jednoho dne se to skutečně stane, čas ze mě udělá bezmocného staříka a přijdou jiní, kdo se mi budou podivovati. Jiní, kteří do mě budou pošťuchovati prstem. Do mojí vysušené a skrčené mrtvoly se skutečnou podobou toho života, s jeho opisem, do odživlé masky. Snad mě ti horlivější budou pitvat a pitvořit a drtit a mělnit a nenacházet a tvrdit a polemizovat… Ale nyní si vážně užívám tu vaši zvědavost, to vaše rádoby hledání, to slaboduché a malomocné pozorování, to vaše poohlédání a otáčení se po druhých. Tu vaši nejistotu. Tu vaší nepozornost. Až do mě vstoupíte, neboť já jsem past. Já jsem minulost. Já jsem to, čím je nafuturována hmota. Já jsem budoucnost. Já uvádím. Já prezentuji. Jsem totiž přítomnost.

 Někdy se stane, že vidím něco pevně a důstojně odolávajícího, nějakého skutečného nepřítele, nějakou entitu, která stojí za delší zkoumání, a málokdy, tak dvakrát, třikrát za život, potkám snad skutečného, který stojí za přátelství… nějakou skutečnou skálu, odolávající mému přívalu vln. Tomu se budu vracet k nohám, dokud se ve mně nerozpustí.

 Budu vám tlumočit, co říká. Neříká nic tak bouřlivě. Je to blázen a přece je pevně zakotveno v nicotě. Je uvnitř povrchu. Je to celé. Tak jasně se skrývá, jeho mimikry jsou tak důvtipné – tam bys ho skutečně nehledal, ty kdo se plahočíš.

 Řeknu vám, proč to tu všecko píšu, píšu to z pýchy, a možná to nepíšu z pýchy, možná to strážím, píšu to, jako jsem chcal ze stromu při pojídání třešní, píšu to jako ten, kdo dělá jakoby nic, jako ten, kdo pozoroval rozprskávající se moč o větve pod sebou, píšu to jako falešný svatebčan nenuceně se krmící, jako ten falešný svatebčan, který bývá nejlepší zábavník, po kterém se všichni ptají – kdo je ten, čí je to tento? – a který se nechá nakonec vyhodit, který se  schválně prozradí, protože se, přežrán a přepit, už nudí těmi kýčovitými výjevy lásky a přetvářky, jako ten, který toho už viděl dost, těch – lásek, aby věděl, že je to jenom počátek, jenom první dějství, jenom první bitva té války na Kuruovském poli.

 Jsem tu na návštěvě. Jsem tu na obchůzce, říká. Vydávám se smrtelnosti, povídá samo sobě. Jsem zabavené v oddělenosti, jsem zabalené v obsahu, jsem mačkající šťávy. Jsem tady a teď. Že mám špatnou paměť? Musí to tak být, jinak bych se unudilo k smrti. Schovávám si věci napotom. Schovávám si je samo před sebou. Divím se pak svým nálezům. Divím se, jak krásně jsem se nalezlo, dívajíc se na své dlaně, sklouzávaje jimi až do srdce, až do morku kostí, až za zrcadlo, až za hranici slyšitelného, až se svým pohledem celé přetočím, celé vyzvrátím, až jsem naruby, že to, co je vnějškem, je uvnitř a to vnitřní mě obklopuje.

 Řeknu vám, proč to tu všecko píšu. Je to proto, abych se nalezlo. Je to proto, že já je král. Je to proto, abych rozehrál partii. Je to proto, aby se držitelé masek chopili svých rolí. A před každým představením je třeba ticha a tmy. A ke každému představení je třeba diváků, ani né tak divadla. Je to proto, že ke sledování je třeba očí a oči jsou nádoby klamu. A ty, kdo chceš mír, zjisti, jestli ho chceš doopravdy, jestli klid je to co hledáš. Nebo jestli tvé povykování není jen ticho a tma. Jak nejlépe hrát na T I´m ství? Reknu ti, proč ti to všecko říkám. Říkám to proto, abych ti ukradl peněženku. Sleduj moje ruce. Vidíš, tak ta pravá, tak ta je falešná. A ta levá, ta je pravá. No… a já už musím jít, hrozně spěchááám…

Až někdy půjdete po Karlově mostě, nikdy se nezastavujte, nikdy nedělejte nic ne-normálního, natožpak volnomyšlenkářského. Nikdy si nesedejte na kamenné zábradlí a nepozorujte většinou přiblblé obličeje těch kulturistů, kteří hladí sochy na těch vyhlazených místech. Nedejbože, abyste se bavili s žebráky o životě. Dívejte se nepatrně okolo, radši sklopte zrak a pomalu se rychlostí davu pohybujte ke druhému břehu. Když budete fotit sochy a panoramata, bude to ideální.

Jestli to neuděláte, přijde potom taková pani v černém s nápisem security, nebo to bylo gestapo – už nevim, která vypadá jako muž a která vás začne osočovat, bude někam telefonovat a bude vám říkat, ať odejdete. Bude vám dokonce vyhrožovat, že jestli nepujdete dobrovolně, tak na vás zavolá příslušníky. Začne vás nazývat nežádoucí osobou. Začne vám potom říkat, že jste obtěžoval cizince, i když jste je svým chováním stokrát rozesmál.

Jestli se vám to už někdy přihodí, tak se s ní aspoň nepokoušejte komunikovat po dobrym a nevysvěštlujte jí nic o životě, neptejte se jí na její názor. Běžte radši rovnou doprdele. Jukněte se doma na nějakej pěknej dokument o tom, jaký to bylo, za komunistů, za fašistů...

A buďte v pohodě, jak řikaj v televizi, protože ekonomika je na tom líp, než jsme očekávali. 

Já se zkusim aspoň modlit, aby se „Karlův most“ nerozšiřoval po světě, aby jednoho dne nedošel až k vám do obýváku.

Ztratila jsem se v ostružiníku

Hledala jsem nějaký význam, nějakou potravu v tom, co říkáš

Teď jsem zapletená a zmatená

A kvůli pár plodům mám potrhané tělo

Dlouho jsme se neviděli, bratře

Ale dost vítání

Moje smrt bude skutečně velkolepá

Svůj mozek bych ti rád rozprsknul po celém těle,

Ale zejména obličej bys měl mít potřísněn krví a šedou hmotou

Proto bych byl rád, aby sis dobře vybral zbraň a důvěrně se s ní seznámil

Chtěl bych, aby ses do ní zamiloval, abys ji uctíval, cídil a hladil

Abys do ní vložil veškerý svůj další osud

Bude víc než tvoje matka, rodina, tvůj život

Rád bych, abys musel  zůstat alespoň několik hodin s mým mrtvým tělem

Budeš shodou nečekaných náhod uzamčen s umírající  tělesnou schránkou

Podlehneš v tu chvíli zvláštnímu pocitu, pocitu, který jsi tak dlouho hledal

Uvidíš, jak opouští mé tělo uvolňující se obsah střev, který spolu s močí bude vydávat zápach

Uvidíš záškuby a zažiješ chvíle nejistoty, strach

Uvidíš jak mouchy kladou vajíčka do mých útrob

Budeš zvracet

 uvědomíš si, že spolu možná strávíme ještě hodnou dobu

A možná spolu budeme tak dlouho, že dostaneš hlad

Dostaneš hlad

...

Ten hlad ukojíš

Ale nebudeš mít náboje, provaz a nebudeš chtít za živa smíchat svou krev s mou

Nůž ti nebude k ničemu

Pak si pro tebe přijdou a ty ochutnáš, jaké je to být proti všem

Budeš ochutnávač toho pocitu vyvržení

To je bratře tvoje úloha v mojí režiji.

Až se znovu setkáme, umluvíme se dál.

Je to prozatím to jediné, co pro tebe mohu udělat.

člověku se neříká savec

protože saje mléko

ale proto že saje energii

...saje energii

...saje energii

někdo se směle zeptá

jiný pokorně prosí

ale jsou tací, kteří berou a prasí

trhají bez ostychu a kousají do prsů 

do prsů kohokoliv

ti vědomí za každý kvant dají stranou kámen

ti bezcitní na lístek nepíšou nic

s pocitem, kterak nad tím vyzráli

ale hostinský, ten starý zkušený filuta

bodře se usmívá a píše všecky škody

tito budou nakonec řádně vyplašeni

až přijde na placení

a to je také jediný rozdíl mezi hosty 

tady na zemi

ten starý filuta je velký kliďas

ale je-li v hostinci již velká vřava

a stoly se mlátí hlava nehlava

není-li slyšet jeho hlas

přez změť jazyků a jmen

je hotov společnost řádně vyfackovat

a do chladu hosty vykopat

...ven

Je to oblé jako dráha fotonu

Je to rovné jako výplň kartonu

Zacuchaná slova, chrčáky

Zatahaný dovnitř za páky

Okované botky do řeky na zkoušku

Okem zvědavým pozoruje rez,

Která nikdy nespí.

Nebezpečí úrazu: JEZ!

Zalezeme si do spacáku

a ten spacák obalíme strouhankou snů

Jako sloni, sloni, ta zvířata se chladí ověvem uší

A pes, ten jazykem mouchy plaší

Žvýkáním snadno prosadíš své vykání

Oni kanicové ty káňata vůbec nevnímají

Dokud se jim nepřijedou vysmát

V ponorkách na ně pak čuměj

Káňata za oroseným sklem

S obydleným šnorchlem.

V čepicích s drápamy neoprenového sokolníka

Vzhůru nohami

Mokrá kočka, tak ta je také velmi směšná

Jak sezmenší její  tygrovitost na miminum.

A tam si Hrabal pod pařezem pivo lízal

Jak to popsat…

Je to oblé jako dráha fotonu

Je to rovné jako etalon času

Ano, Vážení přátělé, zatímco čtete tento text, dáváte s největší pravděpodobností o sobě vědět celou řadu informací. Zařízení, které stojí před Vámi, je až příliš také ve Vás. Je to důmyslný prostředek k fízlování lidí. Vidí kolikrát týdně se díváte na porno, kolikrát denně čtete zprávy, kolikrát měsíčně chodítě na Blázny… Vaše denní činost je sledována víc, než si myslíte. Pozorují, na co se díváte, co máte rádi, co byste chtěli, zároveň však Vás přesvědčují, že něco potřebujete ale také co to bude (nepotřebujete nic, vše si můžete vytvořit sami)… Vaše chování je pro ně jako stezka divoké zvěře pro lovce v pralese. Zanecháváte spoustu stop a teplého trusu. Ba co víc, dokonale kamuflovaná sledovačka způsobuje, že množství stop je větší, než by bylo v případě tušení napadení. Je to dokonalá past.

Ano, jste sledováni. Totalita byla upgradeovaná na verzi minimálně dva nula. To že se právě teď necítíte ohroženi, je jenom iluze, stopaři matrixu právě v tuto chvíli pracují na tom, aby ještě lépe pochopili chování zvěře (chápej lidí).  Je to past, která je oběti nasazována pozvolna, tak jako se ochočuje divoké zvíře. Pro Vaši svobodu je to ovšem fatální, neboť smrt nepřichází náhle s tušením její přítomnosti, smrt jakoby nemůže přijít, ačkoliv je nenápadně na Vaše tělo napojováno tisíce jehliček, které se Vám zařezávají až do morku kostí.

Jste sledováni téměř neustále, v hitlermarketech, na ulici, a právě teď i doma…

Je fatální chybou domnívat se, že tomu tak není, právě tak, jako je fatální chybou si myslet, že jsem paranoidní, ale to všechno vem čert, proti tomu, že děláte tu chybu, že jim věříte, že to, v čem žijete, je to jediné, v čem se dá žít. Stvoření bylo vytvořeno pro volnou existenci. Jste napadeni programem, který Vám od dětství vštěpují, je to ohlávka i opratě a ten, kdo na Vás sedí, není nikdo jiný, než Ďábel sám. A to co většinu času zažíváte, až na nepatrné chvilky volné pastvy, která slouží pouze k tomu, abyste mu nechcípli tak rychle, je skutečné peklo. Je to matrix.

Je tu jedna naděje a to ta, že budete stopovat sami sebe a postupně oddělíte jehličky a udidla od svojí duše. Je k tomu třeba odvaha a vytrvalost a nezměrná touha pochopit dění pod sluncem, touha po skutečné svobodě a dobru, ke kterému bylo Stvoření původně vytvořeno.  Neexistují utopie, to, že existují, je nám pouze vštěpováno za účelem oslepení a utišení. To, že je něco utopie, je  vlastně věta, program, který Vás má odradit od toho, snažit se bojovat se stroji, s humanoidy. S těmi, kteří vypadají jako lidé, ale kteří jimi nejsou. Napadením programem se ovšem člověk může stát humanoidem. Blíží se doba skutečného pochopení této pasti, toto pochopení ovšem bude opět, tak jako vždy v minulosti, vykoupeno utrpením, odmítáním, sváděním z cesty a jakoukoliv snahou o oddělení bojovníků od kmene, neboť cílem je oddělení chápajícího jedince od stádečka, pro snadnější zpracování či případnou likvidaci. Oni totiž vědí, že v mnohosti je síla; stejnou sílu, jako má zlo, má i dobro, dobro je však izolováno na samostatné jednotky, to je jejich hlavní zbraní.

Jedinec, který začíná chápat, je nebezpečný. Jedinec, který pochopil, je velmi nebezpečný… je rušivý, neslušný, podivín, nenormální, je to blázen, a kde co jiného.

Lidé, jste svobodní, můžete chodit nazí. Nemusíte chodit do práce, nemusíte platit daně, nemusíte se bavit s u-řádem (u, jako udidla?), nemusíte umírat ani trápit se. Od počátku je Vám odpuštěno, nemusíte se bát se ohlédnout. Ego a další subjá, jako ochranný program je holý nesmysl, je to výplod strojů. Neexistuje chyba, kromě té být v pasti…

Nechť Vás provází síla na Vaší cestě. Toto je válka, ne až potom, ani ne v minulosti, ale TEĎ.

Lidská blbost kvete.

Co bude, až doroste a vydá plody!

Jednu věc bych skutečně rád věděl:

Proč stále ještě tvoříme,

Když vše již bylo jednou popsáno?

Ano, ve světle nových objevů...

Ano, neustávající zanikání na druhé straně...

Ale proč nevypijeme hořký odvar z blínu?

Je zde nějaký zásadní důvod?

Proč neustáváme ve svých pošetilostech,

že se stále motáme v kruhu?

Je to nějaká past a berou nám odvahu naše předsudky a pověry?

...naše malost a slabosti?

Je skutečně protiklad opustit minulost a učit se z ní?

Stavíme na základech nebo vaříme z vody?

Kdy jsme důležití a kdy je to pouhá sebedůležitost.

Kdy jsme pomatení?

Optimalizujme polibek do té míry, že se již nebudeme zbytečně dotýkat.

Řekněme našim dětem, že vzrušení je třeba kojit, například zvukem nadzvukového tryskáče.

Podotkněme, že modrá barva byla neúmyslně objevena pomocí moderních technologií..

...do té doby, a bylo to zhruba do počátku dvacátého století, ji lidská mysl neznala.

A to co pokládáme za modrou dnes , byla dříve zelená...a zelená měla několik odstínů šedi.

Nebo to bylo naopak?

S rostoucí rychlostí stíháme stále méně, monotónní krajina palubní desky a brnění motoru je jediné, čeho se můžeš dotknout. Jestliže naše babičky chodily bosky a nahmatávaly s každým krokem osobytost, jak se nám prodloužila cesta za skly terarizovaných automobilů. Jestliže bosou chůzí  se dříve zvyšovala potěcha z žití, bylo radostí si vzdálenosti udržovat a složitost cesty vyhledávat. Jestliže se dnes potěcha potlačuje, je třeba vzdálenosti zkracovat prodlouženou jízdou. Jak hodně zdegeneroval člověk, jak krásně by se lovil lovcům minulosti přeneseným do současna. Jak snadno by si užívali lidského masa a získávali lebky pro čarování. Jakou by asi měly tyto lebky moc. Odrazila by se jejich kvalita od způsobu dnešního stravování. Máme málo svátků. Málo příležitostí se obnažovat k prociťování. Naše ulity jsou tuhé a maso měkké. Brojleři krevetí, povyšme tedy psa nad člověka. Heureka, a máme tu psověka. Nedá to moc práce vyšlechtit psa schopného okamžité kopulace a člověka bez akce. Přivaž si vodítko kolem krku a masku si nasaď, abys neviděl, jak tě probodne šelma. Nezemřeš okamžitou smrtí, krysa tě bude porcovat po částech, nejdřív prst, potom celou ruku, potom šourek a vaječníky a nakonec zdegenerovaný mozek vysaje brčkem z tvé stehenní kosti. Chci kůži na buben, těžko se chytají dnes srnky. Lepší je samec, přivázaný k topení a k tomů účelu pěstovaný, denně krmený, řádně klackovaný, kamenem zaživa bitý a žiletkou nařezávaný, správně dohojený a sádlem mazaný. Kůže zad ztuhne a pak... Odvar z blínu, nůž z porculánu a zbytek do granulí pro další.  Chceš li tuto historii, jen pokračuj. Nač pěstovat celá těla, stačí jedna ruka, tím ušetříš za krmičky, nohy nejsou nutné, ani uši, mozek zredukovat a izolovat ztráty odvodem tepla. K množení stačí pipeta a místo jména číslo. To bude bubnů. Kdo bude bubnovat? Nějací bubeníci zakoupí si plastový bubínek s pravou zvířecí kůží a ve svém doupátku, mimo pracovní dobu, v rytmu si budou bubnovat povolené rytmy, prvá-druhá, prvá-druhá... Ježto budou přenášeny do kolébek. A žádný velký bratr, jenom lidská pitomost...

...to be continent

V kravatě denních povinností

V kravatě socializace

Na podpatcích jistoty

Na podpatcích úspěchu

V korzetu krásy a přirozenosti

V korzetu oddechu

Na piedestalu pospolitosti

Na piedestalu přízemnosti

jsi mezi námi

V obleku zvyku

V obleku upřímnosti

V opratích asertivity

V opratích cílevědomosti

Ve voze výletním

Ve voze poznávání a dotyku

...

Hlupáčku

IV.

Kapitola třetí: Porada před výstupem na povrch Země

„Milí přátelé, byl to silný večírek. Dokonce i Iwazaru zvracel mezi prsty,“podotkl kapitán a sálem se ozval potlačovaný smích. „Ovšem nyní k věci!“

Lajka se usadil na otočném křesle u velínu, ostatní se opřeli o sedadlové hole, které nosí neustále s sebou, a soustředěně vyčkávají, jaký bude jejich úkol. Kam budou v příštích měsících směřovat jejich kroky.

„Milá posádko,“ pravil Lajka,“ jak jistě víte, naším úkolem bude zrušit skrytou stínovou vládu lorda Hitworlda, který  se snaží ovládnout celý svět. Pomocí peněz, pomocí moneypulátorů a svých poskoků (kterými jsou někteří vědomě, jiní nevědomě - pomocí záškodných programů) se snaží ovlivnit a nakonec získat vědomí všech bytostí. Používá světová média, tisk, televizi rádio a internet, aby ze svobodných bytostí, členů vesmírné konfederace učinil otroky, kteří slouží nevědomě samozvanému vládci. V současnosti je takto postižena již čtvrtina vyspělého obyvatelstva. A této čtvrtině slouží zbytek chudého světa. Tito všichni jsou okrádáni o svou energii, která je měněna na moc zlovládců. Pod záminkou falešného dobra jsou postižení udržováni v stimulujícím klidu. Tvrdí jim, že žijí ve svobodě a bohatství, ale jejich možnosti jsou minimální. Nebo jsou naopak otevřeně utlačováni a udržováni ve strachu.

Systém je udržuje při životě, nebo je vede ke smrti, ovšem všechny varianty jsou pro místní systém výhodné. Pokud je otrok produktivní, pracuje pro systém, pokud je neproduktivní, je nemocný, platí za léčení, pokud umírá, platí za likvidaci. Nově se rodících otroků je stále dost. Na jednotlivci nezáleží. Otroky stimuluje přebytek falešných informací, sex, drogy, rokenrol, móda a povrchní zábavy. Je jim vzdalováno poznání, že měnit program může každé vědomí a to k svému obrazu. Nevědí-li  o takové možnosti, pak ji nemohou využít. Dále je tu věda, která tuto možnost tabuizovala, náboženství spoutává citlivější jedince. A konečně bezmezný materialismus ochabuje přirozenou snahu těla dál se vyvíjet. Je ničena příroda a lidé nevěří, že je možné žít v klidu a míru stovky let. Dopředu se tak odsuzují ke krátkému životu, k nemoci a povrchnosti. Je čas nabourat toto spiknutí.“

Na velíně je cítit napětí, posádka je soustředěná a zaujatá problémem, který se týká jich všech. Týká se celého vesmíru. Ohrožuje celovesmírný mír. Země se vymyká z rukou stvořitelových a božské bytosti to cítí. A musí pomoci. Jde sice o plánované zušlechťování lidské rasy, jde ovšem také o nebezpečný precedent, který se nemusí vydařit. (Pokud se Vám to, Vážený čitateli, zdá jako protimluv, čtěte dál. Pozn. autora)

„Zkrátka, na Zemi se rozbujela svévole. A tato jindy tak bezvýznamná vibrace se stává módou a spolu se současnou konstalací a neutěšeným stavem technického vývoje na planetě nepříjemně ovlivňuje klid ve vesmíru.

Naše mise bude obtížná, ale důležitá. Pronikneme v přestrojení na Zemi a pokusíme se pomocí mírových prostředků, pomocí humoru a zázraků, jak říkají nevěřící Tomášové vědomým změnám reality, zamezit lordu Hitworldovi dojít k realizaci jeho úmyslů. Co nám v tom pomůže je také egobijec, zbraň vyvinutá přímo samotným Pánem, jde o invencí živený zesměšňující kanón.“

Lajka dal znamení jedné z múz. Tato odkryla plátno z podivného předmětu, který doposud nepovšimnutě ležel na panelech velínu. Věřte nebo ne, byla to malá, ale velmi živá, interaktivní kopije lidského pyje, v mírně nadživotní velikosti.

První poddůstojník se začervenal hrdostí, neboť k vývoji, a to zejména po designové stránce, přispěl velkou měrou.

„Tato hračka dokáže na okamžik zesměšnit i toho největšího egoistu a pomoci mu pochopit skutečné příčiny a následky jeho konání, nebo ho zdiskreditovat před jeho poskoky, kteří věří jeho kultu. Je to kukátko do vlastní duše. Je možné ho použít i jako vysílač, který může dočasně zhmotnit jakýkoli fyzický předmět. Všichni si povinně nastudují návod k použití.

A nyní: Kdo půjde na povrch! Jako předvoj budou rozptýleni na strategická místa Chatůti, budou působit jako zvědové, jako agenti, a budou vřelou formou šířit vibrace, budou obracet od materialismu.

V hlavním týmu budu já, Žirafa, Kůň a dále se expedice zúčastní také Sqrrl, a to konkrétně K704 a K706. Výprava bude provedena pěšky a za použití dostupné lidské technologie. K dispozici bude dostatek hotovosti, kterou zde používají k hodnocení, a informační spojení se základnou tady na Formiru, kterou bude zajišťovat Džandon a opice Djumage.

Předvoj vyráží již dnes večer. Naše skupina zítra ráno nástup u vbublovací komory.“

Kapitán se odmlčel, pozdravil posádku a odešel k další práci. A nyní již šumí velínem vzrušené hovory v očekávání dalších dobrodružství. Stevardky – při odchodu posádky do svých kajut k přípravě – rozdávají návody k egobijci…

V příštím díle: Návod k egobijci

Vypadá to jako vlasy padající přes oči, nejde je však odhrnout, ale pak se to mění v kruhy. Vytržen, spatřuji náhle na ulici malého štírka, ovšem jakmile se k němu chci přiblížit, jen pohnu obočím, zalézá tento škvírou kanálu do stoky pod ulicí. Pokleknu vám a dívám se jedním okem pod ulici. Jest tam kupodivu pokoj, který je zcela prapodivně vybaven.

V rohu je starý ohlazelý medvěd, dětská hračka. Je podložený komínem z knih. Medvěd má na sobě brýle a na nich jsou přidělány balónky. Slabý vánek je odklání do strany. Jinak je pokoj čistý a útulný, je dokonce vytapetovaný plátěnou tapetou s pruhy. Uprostřed pokoje není stůl, ale ubrus, váza a květiny jsou na zemi. Místo koberce je tam stejná dlažba z kočičích hlav, jako tady u mě na ulici. Jisté je jenom to, že tam něco dýchá, ne, možná jsem to já, protože můj nos je zvědavostí ke kanálu zcela přitištěn. Možná se zvuk uvnitř odráží a pak se opět dere k mým uším. Ve vzdálené části pokoje je vidět jenom tmu, ale slyším cosi jako tekoucí vodu.

Ze tmy něco se blíží a již rozeznávám vůz jedoucí po dlažbě a pak v rychlosti projíždí černý kočár pokojem z jedné strany na druhou a tam naráží do opřených madrací. Ten vůz není velký, asi tak pro tříleté dítě.

Potom mě něco vytrhlo z pozorování, podivný praskavý zvuk na ulici…Jak jsem se za ním chtěl otočit, uviděl jsem zvláštní věc: Rozhraní mezi tam dole a ulicí je tenké jako cigaretový papír. Žádné patro. Pak vidím, že praskavý zvuk vydával zlatohlávek, který si nohama čistil krovky. Náhodou s sebou mám dalekohled, a tak jsem ho otočil a jal jsem se ho pozorovat. Jeho chlupy jeví se jako biče, jeho oči jsou temné kameny, vykulené a výhružné, je vidět, jak dýchá a v ústech má dýmku. A najednou se nad ním objevuje obláček, bublina z komixu a tam je napsáno: „ CO ČUMÍŠ!?“

Tak já Vám tedy povím, kde je problém.

 Nikde.

Jsou lidé, kteří mají problém, ale tento problém si zvolili asi jako člověk, který si koupil za zlatku procházku strašidelným hradem.

Jakmile vkročil, již musí projít atrakci celou.

Možná na chvíli uvěří strachu a zapomene, že je to jen hra.

Jsou taky jiní lidé, lidé kteří procházejí zámkem, jako šlechticové.

A moje představivost nezná mezí.

Já například dokonce jezdívám na koni.

Na rameni sedívá mi Fénix.

A jeho popel je moje odhořelá cigareta.

Padá pod kopyta a mění se v oves.

Ještě krok a již zlátne.

A z úst vyndám si nové vejce.

Pták obkrouží nebeskou klenbu

a je-li unaven, sedá mi na rameno.

Je-li pravda, že smrť neexistuje, pak není se čeho obávat, je jen třeba se připravit a vzpomenout si.

Ale já už teď ani nevím, co jsem Vám to chtěl říct.

Že je čas snést nové vejce?

Chodím a drtím čaj

Aby snad se nezbořily ty nory v blátě

Ještě jeden mocný nádech a už nekráčím

Ještě jeden a spím

Ale ten čaj nerozsypat!

Včely se svým medem pečují o má unavená lýtka

A je tu vlak osedlaný smějící se cháskou, směsicí zvířat a snad i lidí

Ty podivné tváře, ta chamraď,

držící staré číše z tlustého nazelenalého skla plné zlata a krve

A ceremoniář už udeřil holí, a vlak se zasavil

Jen již tiše funí slova: „Jen okamžik a budeš se bavit, uvidíššš-š-š.“

A kdosi žoviálně padl mi na rameno: „Vyzvedni číši v jídelním voze. Pojedeš s námi!“

Téměř na dosah mé ruky, jen mít trochu sil, pohnout nejen konečky prstů

Železniční pražce, slévající se ve zdánlivé nekonečno, jako molo při odlivu

Někde v rovinách, kde tráva a květy sotva stačí vyrůst,

než je zahubí tlení po dobu dalších tisíce let.

Opilá pěvkyně na balkónu divadelního klubu

kapesníkem v tučné ruce mává na neexistující diváky.

Jakoby to všecko svědčilo v neprospěch umění?!

Už nezpívá árie, jenom se přiblble pohybuje a čumí.

Přestala zpívat, jako přestane dítě se ptát.

A jako přestane vůbec všecko.

Poznáme dobrého člověka podle přímého pohledu, jasné mluvy, nebo klidného vystupování?

Je takový člověk vždy vhodně oblečen, podle nejnovější módy? Mívá čisté ruce a pečlivě opracované nehty? Vystupuje s rozhodností a s vážnou tváří? Jeho jazyk je vytříbený, nikdy nemluví sprostě? Ale rozhodně vždy vřele konverzuje, odpovídá na všechny otázky, je slušný a komunikativní? Je mu vždy fajn? Vždy pouští sednout dámu a starší osazenstvo strojů? Může být dobrý člověk zcela opačného pohlaví? Může se snad poznat podle záplatovaných čistých, nebo naopak omšelých a zcela použitých šatů? Je takový člověk spíš vysoký nebo nízký? Má vždy připravenou nějakou výhodnou nabídku, kterou je ochoten kdykoliv podepsat? Ale snad určitě není nízkého postavení, má vlastní byt, ne-li, pak bydlí v rezidenční čtvrti a má soukromý automobil a jen tak pro jistotu, pro dobro ostatních lidí, mívá hlídán dům kamerami? Také jen tak, abychom nepřišli o tak dobrého člověka, chodí s ochrankou? Jeho názory jsou vždy čerstvé a svobodné, jinak by nevyvolával tolik nevole? A samozřejmě vše co dělá, vše co říká, že dělá, dělá pro dobro druhých? Pro dobro druhých nedá almužnu?

Máme tu čest potkat dobrého člověka, který navštěvuje pouze vybranou společnost lidí stejného zrna? Třídí dobrý člověk odpad a věnuje se nejnovějším úzům, nezapomínaje odsuzovat starou školu? Dobrý člověk vždy se nechává vidět, když daruje almužnu, pokud se rovnou nevzdá majetku ve prospěch institucí? Dobrý člověk nutně žije v celibátu, nebo alespoň požívá všech možných sexuálních praktik moderního věku, jako je nevinná záliba ve zrůdách či hentai? Dobrý člověk je vždy klidný, nikdy se nehádá, nebo právě naopak? Vyskytuje se dobrý člověk jen tak na ulici? Je hravý takový dobrý člověk – hraje paintball, chodí střílet, rybaří či nimrodí alespoň? Jistě má ale doma v bytě nějaká divoká zvířata, alespoň psy nebo kočky. Dítěti poskytne nejvyšší vzdělání, zaplní jeho čas kroužky a skutečně pečlivě vybere vhodnou chůvu? Stran odpočinku: dobrý člověk umí odpočívat, a proto se pravidelně vydává do exotických zemí vypustit – jednak pozná nové mravy a hlavně může přivézt nové zprávy přátelům? Je to ryzí dobrodruh, potápí se, chodí na stěnu i na bouldry v exteriéru? Nebo je naopak konzervativní, jezdí na letní byt a žije zdravě? Kupuje si dobrý člověk hodně zeleniny, italských a francouzských potravin podle nejnovějších kuchařských celebrit? Je ovšem jisté, že dobrý člověk musí znát spoustu zajímavých lidí! Má dobrý člověk strach? A má vůbec rodinu? Má přátele? Krmí snad ptáky?

A přesto, dobrého člověka není těžké poznat. Prostě je dobrý.

Tato loďka – legendární 4Mir – poskakuje po hladině jako kamenná žabka. Uvnitř sedí Lajka. Nemá trikot námořnický. Nemá ani khaki košili. Jediné, co jí zdobí tělo, je chlupatý župan ležérně rozpuštěný, vlající, zatímco ona se naklání nad velínem. Spustila program přistání. Tento složitý úkon, v tomto starém chrastivém stroji vyžaduje skutečné soustředění. Nejde ani tak o bezpečnost, jako spíš o přesnost. Balistika přistání a její načasování je zásadní. V poslední fázi přistání loď totiž nejde řídit. Navíc zde na východě jsou vibrace velmi rušivé, v těchto končinách stalo se již několik neštěstí. Dokonce nedaleko odsud ztroskotala obrovská tankovací bublina. Naštěstí bez posádky.

A již loď naposledy dopadla na hladinu Bajkalu. Již se potápí za syčení chladícího se kovu. Lajka zatleskala, jak má ve zvyku po každém podařeném přistání. Počítač informuje posádku o úspěchu. Záhy se otvírají dveře a na velín vstupují postavičky, které důvěrně známe. Je tam Džandon, obrovský, růžolící, s kůžičkou přetaženou přes hlavu, opice Jumage donesly flašku. Chamré teče proudem. Žirafa i Sqrrl lemtají, jako by tu byli poprvé. Chamré způsobuje zábavné elektrošoky, a tak se začínají svíjet po palubě. 

„ Cho cho cho,“ Lajka se směje bezpečné pěně, která jim vytéká z úst. Povinnosti jí zatím nedovolují si připít s kamarády.

Nyní již loď klesá automaticky. Ještě patnáct set metrů a budou na dně jezera. Připojuje se chatůtská kapela se svými popovými rotátory. Ohlušující řev uvádí posádku do transu a poryvy vzduchu vytváří víry. Kdosi vypustil konfety. Párty bude trvat několik dní a nocí, protože Chamré je kvalitní a dodává sílu. Až zábava skončí, nastane totiž největší dobrodružství našich postaviček, které kdy podstoupily. Větší než se jim nyní zdá, větší, než když zachraňovaly slavného Durana Durana od Pičonožek na planetě  el Bord. Tenkrát nešlo o život, šlo jen o emoce a o kůžičku. Tentokrát půjde o čas a o záchranu světa před samozvaným spasitelem, který se rozhodl zasáhnout do samotného programu, který tká vesmír. 

Světová média již totiž vlastní jediný člověk, lord Hitworld. Šířením jednotného názoru se mu pozvolna daří zastavit autorozvoj vesmíru, zastavuje snění lidských bytostí, bez kterých není možné, aby se mohl Program sám dál svobodně rozvíjet. A toto konání ovlivňuje i vývoj v jiných končinách vesmíru, na jiných planetách, v jiných dimenzích. 

Vývoj vesmíru by se dal přirovnat k obrovskému svetru o nekonečně rukávech a trupech. Z elementárního programu vzniká mikrovlákno, které tká mikrovesmíry. Z těchto mikrovesmírů se skládají vlákna, z nichž vznikají další a další vícerozměrné vesmíry. Je-li elementární vlákno nekvalitní, vznikají poruchy, které se těžko opravují, lokalizují a předvídají. Vzniká chaos. Vznikají oka na svetru, což nejen že zhoršuje cestování a zvyšuje jeho nebezpečnost, ale během okamžiku mizí části vesmírů nebo i celé světy. Některé mají prostorovou a časovou nebo dokonce dimenzionální souvislost s jinými, a tak se vzájemně ovlivňují, mění a prolínají. Někde se části jiných vesmírů objevují.

Nyní jsou již tedy naši hrdinové na dně Bajkalu a protože neví, kdy se vrátí domů, a protože rusové již dávno prozkoumávají nejhlubší jezero světa, dokonce již na dně zapíchli vlajku, proto je nutné zakrtčit 4Mir dostatečně hluboko do dna a zamaskovat ho.

A nyní si již Lajka může odpočinout. Doutnající spojka jde od úst k ústům. Chamré podlamuje kolena a plní místnost pěnou, která je kluzká a tolik zábavná.

„Ýhá,“ řehtá Kůň. Chamré teče proudem.

Právě jsem se probudil uprostřed pralesa. Pod posvátným stromem Niguda. Jeho zlatavé plody dozrávají jednou za sto let a strom dál žije tak dlouho, dokud jeho dřevo nezetleje a nevyraší z něj nový jedinec pod ochranou dřeva starého. Na jeho místě vyrůstá nejčastěji pouze jeden jediný strom, ve vyjímečných případech až tři (takový ale vždy srůstají v jeden a ten je obzvláště uctíván, a nikdy není objektem pro získání plodů). Na jednom místě rostou stále noví a přitom stejní jedinci tisíce let. Jediný, kdo může strom rozšířit na jiné místo je člověk. A také mystická zvířata s kouzelnou mocí jako je jelen Agutape, podobný jednorožci, který se k nim dostává pomocí svého rohu (kopýtkem plod rozdrtí a následně se v něm vyválí, aby jeho silně nasládlou vůní přilákal samičku, která se může nacházet až ve vzdálenosti tisíce mil) a opice Dju-mage, které jsou, podle legend pralesanů, snad na zemi nepůvodní.

Pokud chce člověk semena získat, musí vystihnout ten správný okamžik, kdy je vidět na jindy tak hladké borce stromu náznak praskání a mírná změna barvy, někdy také otvory maravenců Agutape. Tehdy náčelník kmene, šaman a jeho učedník a nejzkušenější válečníci pomocí seker do stromu vysekají otvor. Tomuto úkonu předcházejí mnohadenní rituální očisty, odloučení od kmene, půst a dlouhotrvající tanec. Uvnitř kmene, u samotné dřeně, nalézají vouko niguda. Mají zlatavou barvu a jsou vejčitého tvaru - vypadají asi jako jádra avokád. Tato vejce se po zdlouhavé práci – strom Niguda je v období zralosti až 180 centimetrů široký, což za použití primitivních nástrojů vyžaduje skutečnou vytrvalost – ze stromu vyjmou, nikdy ne všechna, pouze několik zdravých a zralých kusů. Za naprostého ticha a klidu jsou v listech stromu naplněných pilinami, které vznikly při dobývání semen, odneseny do speciálně zbudované vesnice, kde je jedno vejce vybráno a spolu s pilinami a listy je toto zasazeno do ochranné chýše, kde bude několik let klíčit za neustálého střežení válečníky kmene, kteří si tímto zároveň splňují svoje osobní mystické a očišťovací úkoly.

Ostatní vejce a prášek z nich slouží jako přísada do kouzelných opojných nápojů pralesanů, při předpovídání minulosti (čili její budoucnosti - tak jak ji chápeme my – oni totiž věří, že čas běží opačným směrem) a při hledání otázek důležitých pro život ve vesnici.

Strom Niguda a jeho rozmnožování je fyzická alegorie vzniku těch jednotlivých kmenů pralesanů, kteří ji uctívají a v ni věří. Jako taková je harmonicky integrována do jejich světa pomocí mýtů a legend, pověr, pohádek – pomocí reality.

Toto, pro nás, tajemství, známé jen z vyprávění (jak vypadá strom Niguda a jeho semena, zda je skutečný), se dosud nepodařilo odhalit žádnému antropologovi zkoumajícím pralesany; ani tomu, který se snaží zachovat odstup od zkoumaného objektu, ani tomu, který se snaží s objektem splynout. Podařilo se to jenom těm, kteří se objektem stali a tím již nemohli nic prozradit, neb tajemství je neprokazatelné a nepřenositelné. Je nepochopitelné pro jinou mysl, mysl v "jiném stavu vnímání", a proto nemůže dojít ani k fyzickému ověření této skutečnosti.

Usínám, neb jsem unaven. A první co cítím, jsou moje zdřevěnělé nohy. A pak si uvědomuji, že stojím ve frontě k pokladně. Cítím, že jsem jiný než ostatní souputníci čekající na placení, a rád bych jim to řekl, nebo jinak dokázal, ale nemohu si vzpomenout na detaily a nemohu z matných vzpomínek ani vyvozovat žádné závěry. Jsem jak opilý muž, který není ve střehu. Jen ta avokáda, která mám v koši, mi dávají pocit kontinuity a klidu. A květák a kapradí ve výloze květinářství.

Venku pak vidím tramvaj a v ještě polopřítomném vědomí ji vidím jako buňku, která veze mitochondrie lidí, takový malý soubor entit s očky a brvičkami. Je to jako kmen bytostí s určitou mírou společného vědomí, jako dva kmeny spojené ojí v takový tandem. Jede-li tato buňka po kolejích času, komunikuje cyklicky se svým okolím, zastavuje a rozjíždí se. Pak rozeznávám žluté obličeje, bledé dlouhým nedostatkem slunce, s očima neklidně těkajícíma v rytmu kyvadla jejich svalů ve snaze zachytit stojící realitu.

V noci policie změní značení zón pro parkování ve všech větších městech. Zítra soudy odešlou složenky k úhradě pokut a poplatků za správní řízení.

V noci, přesně ve dvacet dva dvacet, každý všední den, cítím cvaknutí ve své páteři v oblasti krku. Nahmatal jsem v těch místech podivný výrůstek. Na internetu psali, že je to Sullivanův výběžek.

Kamarád si omylem do nohy zabodl nůž, a protože z něj teklo krve jako z vola, dostal strach, že si poranil šlachy. Zavolal proto ambulanci. Ty s ním sepsali několik papírů, aby bylo všem jasný, že ho prohlédli a řekli, že ho odvezou, ale nevěděli, jak ho dostat ven do přízemí přes všecko to harampádí na pavlači. A tak si vymontoval násadu z koštěte a dobelhal se do sanitky. V nemocnici ho doktor seřval, co že tam leze s takovou malicherností. K doktoru už asi nikdy nepůjde. A sanitka i s personálem je tak také příště celkem zbytečná, protože papír si může napsat sám.

Na českou republiku se řítí obrovská vlna tsunami. Sdělovací prostředky vysílají s několikadenním předstihem. Proto je tato informace bez informační hodnoty.

Přední výrobce kalkulaček, výpočetní techniky a inženýrského softvéru odeslal vadnou várku výrobků do strategických konkurenčních zemí. Počítačky s určitou pravděpodobností podhodnocují nebo naopak nadhodnocují výsledky. Program je vymyšlen tak, aby se snížila pravděpodobnost odhalení na nulu. Nepatrné chyby ve výsledcích způsobují hospodářské škody v řádech miliard.

Bezdomovci nepracují a nezaslouží proto soucitu. To, že jejich ruce jsou hrubé, rozpraskané a špinavé nemá výpovědní hodnotu. To, že jejich kolena jsou poškozena od klečení a játra od pokusu zvládnout sociální vyčlenění, také nic neznamená. Že mrznou na ulici a strádají samotou nic neznamená. Nepřispívají nijak občanům tohoto státu a neplní státní kasu. Ba co víc, nevykazují ani žádnou spotřebu.

2013: Je třeba omezit sprostá slova v běžné hovorové mluvě. Nemají kladný vliv na výchovu naší mládeže a kvalitu života svobodných – pracujících občanů! Zvětšují rozkol mezi již tak dost znesvářenými skupinami obyvatel naší země. Je třeba zvýšit bezpečnost lidí a zbavit je příživníků ze slamů. Nesmí docházet ke kontaktu svobodných občanů s lůzou. Zvyšuje se tak jejich nepokoj a jak kvalita práce, tak spotřeba nám klesá.

2014: Ministerstvo vnitra zřídilo nezávislé odborné komise pro kontrolu řeči, samozřejmě je dále nutné, aby do budoucna na tento orgán bylo přímo navázáno ministerstvo školství a směrnice byly plynule a pozvolna implementovány do výukového systému.

2018: Jelikož se v jistých podnicích stále ilegálně, a to v hojné míře, dokonce programově, hovoří sprostě, navrhujeme zpřísnění trestů.

Dnes byla dopadena organizovaná skupina příživníků, která se dlouhodobě nepodílí na demokratických principech svobodného fungování státu. Vedou protistátní řeči a vnáší tak nejistotu do müslí lidí. Premiér toto jednání ostře odmítl, svolal bezpečnostní radu státu, která navrhuje nejvyšší tresty.

Wikileaks: Agent Emoney („Eman“): „Dnes v dopoleních hodinách byl sledovaný J.V. zaznamenán. V řeči mimo jiné uvedl ‚… a odmítám se zadlužit! Bůh krmí každou bytost zdarma. Zaseješ jedno zrno, dostaneš deset. A my? Dáš sto a dostaneš osmdesát. ...‘. Skuteková podstata byla naplněna zejména ve věci příživnictví a domnívám se, že jde i o šíření poplašné zprávy, protože, jak je zřejmé, bůh prostě není. Připuštění jeho existence přináší nové varianty názorů. Materiály odesíláme kompetentním složkám. Jde o těžký případ a doporučujeme proces ponejvíce zkrátit. Doporučujeme, pokud to bude jen trochu možné, přímé zmizení“

Blesk 1.únor: Známý pornoherec Jaroslav Varlata dnes zmizel neznámo kam.

Aha 3.únor: Jaroslav Varlata byl nalezen mrtvý na půdě domu svého přítele. V dopise na rozloučenou uvádí, že se v žádném případě nepodílel na podporování svobody pro všechny a nikdy nebyl pro individualitu jednotlivce, neboť je jasné, že takové anarchistické myšlenky přiživují pouze nevoli lůzy a způsobují neklid svobodných občanů zvětšením jejich názorového portfolia. Šlo mu prý jen o svobodný sex za peníze, v lásku nevěří. Popsal, že odešel ze světa dobrovolně (nešťastné manželství). Jeho ťělo bylo zpopelněno na úkor státu.

Byl vyvinut nový druh hada.

Dnes mi můj malý syn ukázal úžasnou věc. Přišli s kamarádem náhodou na to, že komár, kterého zabili je feromagnetický. Komára zabili u nás v pokoji a přinesli mi to ukázat. Sám jsem to několikrát zkusil dnes u řeky na rybách, ale tam se mi to nepodařilo, komáři na magnet nereagovali. Je to zvláštní. Zkusím upozornit entomologický ústav.

Z ústavu mi poslali odpověď, že se jedná o známy jev, kdy magnet reaguje na zvýšený obsah železa v lidské krvi. To mě dost uklidnilo, jinak už jsem začínal věřit těm hloupostem o nanobotech a odposleších.

Zdá se mi, že toho psa moc krmíš, dnes ráno mu vyhřezla střeva, když neopatrně seskakoval ze schodů. Začal sebou cukat a pak přestal. Zavolal jsem na něj psí pohřební zaopatrovnictví. Bylo mi ho líto a nemohl jsem se na to koukat. To byla snad smrt nebo co.

Líbí se ti moje nové kalhoty s kapucou? Čekal jsem celý rok, abych měl stejnou barvu jako ti co pracují v Koitu již víc jak rok. Nováčků bylo málo. Jsem rád, že mám těď alespoň nějakou jistotu. Co mi to dalo práce a stresu. Dobrovolně jsem pracoval šestnáctky i v neděli. Konečně dostanu přidáno, takže zbude i něco ušetřit. Dokonce jsem dostal výhodnou nabídku na firemní hypotéku na družstevní byt nedaleko průmyslové zóny. Konečně nebudu muset dojíždět do práce. Ovšem budu to teď mít daleko na nákupy. Nákupní zóna je pět kilometrů po dálnici.

Vodníky vyhnali podvodníci

čerty vytlačili exekutoři

démony zastoupili dýleři

rusalky nahradila média

hejkal odešel kvuli provozu

klekánice vyhnal světelný smog

...

Takže se vlastně nic nestalo...

mohl by někdo říct.

Jo, a kam odešli?

Většina pomřela, ostatní se skrývají v disentu.