Blázni.cz - dobrý kanál

Zjevil se mi anděl

A vyjevil mi náboženské pozadí

bylo tam smradu

jako v cařihradu

A toho zmaru

Pak jsem si všimnul

že každý jeden

V sobě drží a skrývá

Semeno

A chybí jen touha

vyrůst z těch sraček Ven

a projevit se v prdeli hoven

Svým lotosem

Ze smradu rozklíčovat vůni

A v hovnu spatřit jen zlý sen

hle, hepient

je třeba vytvořit virtuální stát, nebo společenstvo, nebo komunitu, nebo klan, ne snad proto aby byl virtuální, ale pro nedostatek místa v reálném prostoru, ne snad pro to že by skutečně byl, ale proto že určitý druh uvažování stíní tak nějak životu. až toto bude vytvořeno je třeba začít růst, vést polemiku a zrát, zrát duchovně a lidsky. budiž toto společensto nazváno, pro nedostatek pojmů, opět lidmi, neboť první kdo přicházeli po něčem co se začalo zdát vyhořelé, v krizích, nazývali se povětšinou prostě lidmi, a také ze skromnosti. Poté bude vytvořena instituce, imaginární struktura založená na reálných-imaginárních základech, zákonech, chcete li právnická osoba, a nebo lépe, bude vytvořeno a prolobováno nové speciální hnutí, které bude jasně deklarovat o to že mu jde o to vykoupit lidi z otroctví, zvířata i zemia že je založeno na sdílení lásce a vzdávání se zbytečného, tedy duchovním růstu. toto společenství bude pomocí dárců a mecenášů překlenovat nerovnováhu jednotlivce v systému kapitálu, složí se na svoji zemi a to vzdáním se svého nadbytku ovšem ne bez ztráty individuality, osobnosti. Budiž toto vzniknuvší například pomocí crowdfoundingu a ti kteří v reálném světě již něco vlastní mohou se připojit také, dobrovolně, třebas vratně...těchto společenstev může vznikat kolik chce a mohou mít různá pravidla, ale v podstatě jde o jedno, vykoupit zemi a člověka z otroctví...jsem zvědav jestli proti tomu konsporační společenstvo postaví tanky, ale aspoň se uvidí kdo je člověkem a kdo nikoliv...neexistují hranice, existuje jenom láska...to ostatní je umělé a proto je svět v krizi...atd...nechceme si totiž stavět domy s povolením, nechceme muset pálit své zemřelé příbuzné draze vykoupeným plynem, když můžeme nasytit strom a nebo zvíře, nechceme si nechat kecat do výchovy dětí a nechceme se nechat chránit a pomáhat od lidí kteří to dělají pro peníze..atd.

Vše co dělám je onanie!

Pojďte si k nám zatančit, vy hovádka boží, u nás jinak běží čas, je jako usebranej,sběračkou, tančíme tady pro srdce kolemjdouucích, možná o nás nikdo neví, ale běda, kdo se podívá do očí našeho rasputina, kterého si pěstujeme, který je nám oddán a my jemu, stanovujícímu os. Vy kteří se šetříte, ačoliv víte, že času je málo, pojďte přiložit do ohně vášně, svlékněte si ty vaše olověné plavky, a běda tomu kdo se někou pe, láskyplné pokřtění, je zde pro každého místa, a dívky se připojí k tomu, kdo je vlídný a kdo se o ně postará, beránek boží, náš rasputin, náš vykrmenec pro zabijačku, protože není lepší ocenění svatosti, než ostentativní a jasná vražda! To jsem nebyl já, kdo na pětkrát se dostal domů, z přebujelého rána, vždy další a další konečná, tak jako jsem to chtěl už kdysi, lásko, bylo to velkolepé, a pak bože, ty mě vždycky přijmeš, chrám svytého víta nás vítá a dívkyrozepjaté a oslavující blahobytu, tyto dívky jsou totiž chrámy v chrámech, jsou li dostaečně dívčí. Ó, i lev se ustrne, a jeho hříva se zavlní, v očích se zaleskne, něha, a neha je někdy soucitná, a nezbytná…vražda…jeho napjatí svalové trčící do nebe a tak zvolna sunoucíse mraky za obzoru jasného a ptačného…jsme soucitní milá Frído, naposledy jsme se potkali před polednem, ale to je už dnes tři sta let! Lásko, dávej sbohem všem vyvoleným k pláči, a stoupni si ike mě, k ménu masu, necháme se sežrat, jako ta naše směšná volátka, kterými nás rdousili…miluji tě Frýdo…proč vždycky pouštíš tak všeříkající hudbu! Chytá mě z toho závrať a musím se obrcet do ulice, k těm kdo vůbec nechápají, trčíce jen tak z dlažby v kráčejícím dešti myšlenek, ó, jak netuší, jak netuší naší všemohoucnost, dokážeme je z toho zvednout?... ale mají dostatek pochopení pro let, pro opojení, pro vzrušení, mají vůbec smysl pro legraci? Laciní tuláci putující v dešti. Frýdo, miluji tě, vidím tě všude, jsi zdí i vystupuješ z dlažby! Lásko,  jak krásně mě zrcadlíš v letu, jsem michael, tvůj pasáček, tvůj Jáson ikarický. Zemřu pro tebe, a zemřu v letu, zemřu jenom tak, jako bych si Ti lehnul k nohám, lásko, vždyť víš nemáme čas se zdržovat na Zemi, není zde pro nás pochopení, a tak to nazveme nedostatkem místa a vlastní slabostí, vlastním bláznovstvím a bláhovostí...ty tvoje prsty jsou všude, hladí mě na mých zádech, čaruješ mi tam krví, a moje tělo, moje tělo padá, padá do mouky jarního dopoledne, ne, nejsem ještě doma, doma nejsou ulice.

Je dobré, je-li člověk aktivní

Je špatné, když je radio-aktivní

Zákon přírody hovoří jasnou řečí:

§1

Sněz, co si sám ulovíš (co dostaneš)

§2

Sněz, co najdeš (co dostaneš)

§3

Udržuj jenom to, co ubráníš (co dostaneš)

Tato pravidla platí pro všechny bytosti

Pro bytosti s rozumem, mezi které patří i lidé, ovšem jsou nutná další pravidla a to zejména:

§4

Sněz pouze tolik, kolik sám nutně potřebuješ

Toto pravidlo potřebuje dávku sebekontroly, nebo pomoci od bytostí z vyšších sfér.

Toto pravidlo, ač se zdá někdy, že tomu tak není, nejde obejít, jeho následky ovšem mohou nabýt účinnosti s odkladem. Za porušení zákonů se platí časem, nebo jeho analogií, energií, nebo až v krajních případech transformací, smrtí; smrt může jako transformace nastat zřejmě i v kladné bilanci.

Něco z povinné četby:

Z Havla se dají číst snad jenom Antikody

Něco z Tibetu:

Dalajláma je prý falešnej, já se k tomu přikláním - ten skutečný je zřejmě tam, kde je a pracuje pro blaho...má dvojníka, několik dvojníků, je jich víc...Ten člověk, co ho vidíš, ten na druhý straně ulice, není to On? Nebo támhle ten řeznickej učeň, existuje snad lepší přestrojení?

Ježíš zemřel, a bylo škrtnuto, jaksi, že se stále rodí další

Jedna z nejdůležitějších věcí na světě, která sama sebou, i když ne vždy skutečně existující, poutá pozornost a vědomí lidí, baví je a saje, či je sána, sáta ... je:

TAJEMSTVÍ

FeroLajosh company uvádí, v hlavních rolích Jarnoslav Varlata, Baltazar Mejrynk a spol.:

TAJEMSTVÍ 

 víc se dozvíte brzy!

Kdyby ti nějaká osvícenější bytost, než jsi ty, chtěla dát nějakou radu. Určitě ji přijmi!

Kdo je taková bytost?

Jestliže si někdo myslí, že je nějaká věc, kterou žena nedokáže, pak je zcela jistě na omylu.

Nedokáže jí jenom proto, že je momentálně zaneprázdněna tím, že je ženou.

Totéž platí i pro muže...a, konec konců, pro všecky bytosti

Byl jednou jeden člověk, který se pořád díval na hodinky, když spěchal.

Jednou hodinky ztratil, a tak se ptal kolemjdoucích kolik je hodin, a do toho zase pospíchal.

A potom to nestich, protože se zrovna ptal...

Dneska mě napadla taková věc, když jsem se procházel po karlově mostě a po pravym břehu...Taky jsem se bavil s hráčem na rozlámanou panovu flétnu, prosťáčkem nemytym, svatym...kolem chodilo hodně tůristů a jinejch nepokojnejch lidí...

Nicméně...

Napadlo mě, že bych sestrojil  loutku o velikosti člověka, kterou bych, sám nuzně ustrojen, slušně oblíknul, nechal  bych jí před sebou klečet. Měla by ovládání hlavy, nebo nějaký táhlo, a tim táhlem bych dělal, že mi ho vášnivě kouří...časem bych se zmohl možná na baterky...zbytek už by obstaral klobouk...tvářil bych se samozřejmě u toho náležitě...

Ta loutka má pracovní název: Kouč...sestroj si svého kouče

...vážně zvažuju, že zítra kontaktuji společenstvo umělců kárlova mostu

Opět jeden velmi genitální nápad

Ale teď už, vážení přátelé, musim jít spát. Dneska budu mejt letadla zvenku...snad ne za letu, to bych za osmde nedělal...i když nájem je nájem...

vlastně je to úplně obráceně, říkal jsem si, že by si kyždý bohatec měl vydržovat svého poustevníka, čím víc by jich měl, tím by byl více ctěn, tím šlechetnější by byl...když dneska chudák platí nájem, nebo hypotéku, měl by být za to ctěn, něboť někoho taky vydržuje...na druhou stranu by měl dostat nafackován,o protože vydržuje s největší pravděpodobností zase jenom slabocha, kterých je všude dost...ale není se čemu divit, vlak je rozjetý a skákat se z něj nikomu ještě nechce...propast je až za tunelem...

Dlouho jsme se neviděli, bratře

Ale dost vítání

Moje smrt bude skutečně velkolepá

Svůj mozek bych ti rád rozprsknul po celém těle,

Ale zejména obličej bys měl mít potřísněn krví a šedou hmotou

Proto bych byl rád, aby sis dobře vybral zbraň a důvěrně se s ní seznámil

Chtěl bych, aby ses do ní zamiloval, abys ji uctíval, cídil a hladil

Abys do ní vložil veškerý svůj další osud

Bude víc než tvoje matka, rodina, tvůj život

Rád bych, abys musel  zůstat alespoň několik hodin s mým mrtvým tělem

Budeš shodou nečekaných náhod uzamčen s umírající  tělesnou schránkou

Podlehneš v tu chvíli zvláštnímu pocitu, pocitu, který jsi tak dlouho hledal

Uvidíš, jak opouští mé tělo uvolňující se obsah střev, který spolu s močí bude vydávat zápach

Uvidíš záškuby a zažiješ chvíle nejistoty, strach

Uvidíš jak mouchy kladou vajíčka do mých útrob

Budeš zvracet

 uvědomíš si, že spolu možná strávíme ještě hodnou dobu

A možná spolu budeme tak dlouho, že dostaneš hlad

Dostaneš hlad

...

Ten hlad ukojíš

Ale nebudeš mít náboje, provaz a nebudeš chtít za živa smíchat svou krev s mou

Nůž ti nebude k ničemu

Pak si pro tebe přijdou a ty ochutnáš, jaké je to být proti všem

Budeš ochutnávač toho pocitu vyvržení

To je bratře tvoje úloha v mojí režiji.

Až se znovu setkáme, umluvíme se dál.

Je to prozatím to jediné, co pro tebe mohu udělat.

Jednu věc bych skutečně rád věděl:

Proč stále ještě tvoříme,

Když vše již bylo jednou popsáno?

Ano, ve světle nových objevů...

Ano, neustávající zanikání na druhé straně...

Ale proč nevypijeme hořký odvar z blínu?

Je zde nějaký zásadní důvod?

Proč neustáváme ve svých pošetilostech,

že se stále motáme v kruhu?

Je to nějaká past a berou nám odvahu naše předsudky a pověry?

...naše malost a slabosti?

Je skutečně protiklad opustit minulost a učit se z ní?

Stavíme na základech nebo vaříme z vody?

Kdy jsme důležití a kdy je to pouhá sebedůležitost.

Kdy jsme pomatení?

Optimalizujme polibek do té míry, že se již nebudeme zbytečně dotýkat.

Řekněme našim dětem, že vzrušení je třeba kojit, například zvukem nadzvukového tryskáče.

Podotkněme, že modrá barva byla neúmyslně objevena pomocí moderních technologií..

...do té doby, a bylo to zhruba do počátku dvacátého století, ji lidská mysl neznala.

A to co pokládáme za modrou dnes , byla dříve zelená...a zelená měla několik odstínů šedi.

Nebo to bylo naopak?

S rostoucí rychlostí stíháme stále méně, monotónní krajina palubní desky a brnění motoru je jediné, čeho se můžeš dotknout. Jestliže naše babičky chodily bosky a nahmatávaly s každým krokem osobytost, jak se nám prodloužila cesta za skly terarizovaných automobilů. Jestliže bosou chůzí  se dříve zvyšovala potěcha z žití, bylo radostí si vzdálenosti udržovat a složitost cesty vyhledávat. Jestliže se dnes potěcha potlačuje, je třeba vzdálenosti zkracovat prodlouženou jízdou. Jak hodně zdegeneroval člověk, jak krásně by se lovil lovcům minulosti přeneseným do současna. Jak snadno by si užívali lidského masa a získávali lebky pro čarování. Jakou by asi měly tyto lebky moc. Odrazila by se jejich kvalita od způsobu dnešního stravování. Máme málo svátků. Málo příležitostí se obnažovat k prociťování. Naše ulity jsou tuhé a maso měkké. Brojleři krevetí, povyšme tedy psa nad člověka. Heureka, a máme tu psověka. Nedá to moc práce vyšlechtit psa schopného okamžité kopulace a člověka bez akce. Přivaž si vodítko kolem krku a masku si nasaď, abys neviděl, jak tě probodne šelma. Nezemřeš okamžitou smrtí, krysa tě bude porcovat po částech, nejdřív prst, potom celou ruku, potom šourek a vaječníky a nakonec zdegenerovaný mozek vysaje brčkem z tvé stehenní kosti. Chci kůži na buben, těžko se chytají dnes srnky. Lepší je samec, přivázaný k topení a k tomů účelu pěstovaný, denně krmený, řádně klackovaný, kamenem zaživa bitý a žiletkou nařezávaný, správně dohojený a sádlem mazaný. Kůže zad ztuhne a pak... Odvar z blínu, nůž z porculánu a zbytek do granulí pro další.  Chceš li tuto historii, jen pokračuj. Nač pěstovat celá těla, stačí jedna ruka, tím ušetříš za krmičky, nohy nejsou nutné, ani uši, mozek zredukovat a izolovat ztráty odvodem tepla. K množení stačí pipeta a místo jména číslo. To bude bubnů. Kdo bude bubnovat? Nějací bubeníci zakoupí si plastový bubínek s pravou zvířecí kůží a ve svém doupátku, mimo pracovní dobu, v rytmu si budou bubnovat povolené rytmy, prvá-druhá, prvá-druhá... Ježto budou přenášeny do kolébek. A žádný velký bratr, jenom lidská pitomost...

...to be continent

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10488445364-bohosluzba-za-sdelovaci-prostredky/31329838009/

Poslední záchvěvy iluzí, neboť ti, z nichž nehovoří duch svatý sám, ti budou nakonec zesměšněni. Jsou jako oheň bez žáru. A duch hovoří ze srdcí , která jsou k němu skloněna. Každé jedno, trpící, hledající, soucitné...
Je třeba se zeptat, dává televize lidem uši a oči, aby viděli? Myslím, že tomu tak zcela není. Očima poznáváme realitu ve všech jejích různostech, ušima slyšíme zvuky světa. Vidíme žebráky i boháče, vidíme krajinu lidskou i boží, vidíme zvířata, trpící... Ale pustíme-li si televizi, slyšíme jen názory druhých, těch kteří chtějí, nebo mají být slyšeni. Jsou to sluchátka na uších a klapky na očích... Uvidíme, kde je pravda a láska :) Protože, cítím, blíží se doba prozření, a to kroky mílovými... Jestliže někdo dosáhl pravdy a prozření, jistě nesledoval v tu chvíli televizi!

„Modleme se za ty, kteří připravují dětské pořady...“

Jel jsem z okresního města do Prahy vozem a nebyl jsem zcela vytížen. I rozhodl jsem se, že chvíli počkám s odjezdem a pak se půjdu zeptat na autobusové nádraží, kde se každý den tvoří velká fronta, zda někdo nechce svézt. Nemám totiž rád, když se plýtvá. A nebaví mě jezdit sám. Sám jsem jezdil autobusem a fronty a mačkání mě nebavívalo.

Čtvrt hodiny před odjezdem autobusu jsem zastavil vedle fronty, stáhnul jsem okénko a zeptal jsem se jí: „Nechcete někdo vzít do Prahy?“ V odpověď zaznělo mlčení. Ovčané se dívali do země a pár jedinců se nevěřícně po sobě podívalo.

Situace mě značně pobavila, a tak jsem zkusil svůj požadavek opakovat a doplnit ho o několik detailů, že jedu přímo na Smíchov a že za cestu nic nechci, leda dobrovolný příspěvek. Autobus totiž jede delší dobu a končí ve stanici Zlýčin, odkud se teprve většina metrem dopravuje do centrumu. Reakce fronty byla podobná a já už chtěl vyrazit odmítnut, ale po delším váhání,  kdy jsem si vychutnával podivné výrazy v obličejích frontmanů, nejistě z řady vystoupili dva mladíci.

1.:“„Tak já bych teda jel.“

2.:„…tak…já teda…taky.“

V autě byly sice ještě dvě místa, ale pro pohodlí mých hostí jsem se už dál neangažoval. Mladíkům jsem sdělil, že pokud budou chtít, můžou mi přispět na benzín, ale nemusejí. Oba se dobrovolně nabídli, že mi dají padesát Kč, s čímž jsem byl velmi spokojen a oni ještě by ušetřili. A vyrazili jsme.

Cesta uběhla celkem rychle. 1. si se mnou povídal (elektrikář). 2. Vzadu rezolutně mlčel (sportovec - student).

Pak přišla Praha. A už jsem byl na Smíchově. A stál jsem na červenou kousek od metra. Oba tedy rychle vyskočili a měli to utrpení za sebou. Na padesátikorunu zapomněli taktéž oba. Ale poděkovali, to jsem byl rád, něco to pro ně možná tedy znamenalo.

Ale přežili, aniž bych je znásilnil, okradl, nebo jinak poškodil. A já musím říci, že jsem se celou tou situací velmi bavil. 

Navíc od té doby vím, kam zmizeli stopaři. Bojí se a stojí ve frontách. A většina z nich jistě kouká večer na skutečné a zaručené zprávy v televizi, nebo čtou z internetu, kolik se právě dnes stalo neštěstí po světě. 

Zakládám prozatím veřejnou debatu nad mnou v budoucnu založenou a v konečné fázi dobrovolně zrušenou Stranou dobrovolného občanství.
- budu si platit co chci
- budu si platit koho chci
- budu si volit koho chci
- budu si odvolávat koho chci
- dluh neexistuje, alespoň ne dluh s úroky, když je někdo debil a půjčuje, tak je vůl a musí počítat s nenávratností, nebo s návratností. Existuje de fakto pouze dar. Půjčujeme tak pouze těm, kterým důvěřujeme. Neexistuje, aby se ti někdo štrachal v majetku, natož aby ti ho nedobrovolně bral! Mít toho víc než uhlídáš a užiješ je podezřelé
- ruším slovo ODPAD, hovna se budou vykupovat, pet lahve taky a tak podobně...
- seru na umělé zvyšování spotřeby, jde o štěstí a intenzitu života v rámci veškerenstva.
- podpora nezištnosti
- "odsouzení" zištnosti
- konečně bych byl rád, kdyby se alespoň dodržovala oustava
- která ve výsledku bude zjednodušena na jediné pravidlo
- neznalost zákona neomlouvá může platit až ve chvíli, kdy bude možné si zákony zapamatovat, což platí od iQ, kdy je člověk svéprávný, to se pozná zcela jednoduše, je svéprávný (nékdo se o nej rád stará, nebo se stará sám)
- ruším politické strany
- zákaz podnikatelského cynismu, obchod je hra o energii a komunikaci mezi lidmi a jako takový může být provozován pouze osobně, dobrovolně a bez použití omamných prostředků jako je reklama
- volný pohyb a svoboda pohybu znamená, že si vezmu auto, koně, nebo nohy vlastní a půjdu kam budu chtít a na jak dlouho budu chtít, žádný technický 
- když někoho zabiju autem se špatnejma brzdama tak se z toho zpovídám já
- zdravotnictví je služba lidem, vždycky se najde dost lidí, který to budou dělat rádi
- sociální systém je obecné dobro, darovat almužnu je vrchol dobra, ale dáváme jí dobrovolně, konkrétně a přímo tomu, komu je určena
- lidé altruističtí musí být uznáváni a ctěni, také samotářské osoby žijící v lesích 
- lidé zištní a egoističtí jsou hodni soucitu a zvýšené péče, nebo nepéče, dle druhu sociopatologie s ohledem na to co jim může pomoci
- příroda je základ, kdo se nechová hezky k přírodě, nemůže se chovat hezky k lidem
atd.
- doufám, že v průběhu následujících padesáti let se alespoň náznakem budeme přibližovat zhruba tomuto cíli.
- vše v přírodě funguje na základě jednoduchosti
- místo domácího pudla, nechme ho převtělit do svobodného vlka, nebo ještěrky
- cílem je svět pro volný pohyb dětí

Zakládám tímto nový filosofický směr: metaidealismus, přesáhnutím idealistických myšlenek vzniká plovoucí realita, realita se snahou se sama zdokonalovat, přesahovat, utvářet, v dobré víře, harmonicky.

toto je velmi hrubá skica, ale směr je nastíněn

Milá poradno, 

Dneska jsem se probudil a zjistil jsem, že jsem se pochcal. Včera jsem se totiž strašně opil. Nepamatuji si nic. Nechce se mi přestat pít, ale poslední dobou to končí pravidelně tak, že si druhou půlku pitky nepamatuju. Druhý den se jen divím, dokonce žasnu, jak jsem se dostal domů, že se mi nic nestalo či že mi nikdo nerozbil hubu, nebo že jsem nic neztratil. Když jsem se dnes pomočil,  bylo to na posteli, poté se tělo přesunulo na suchou stranu - aniž by mi to dalo vědět - a regenerovalo dál. Je to jeden z těch typických příkladů geniality těla. Tak se ptám, co mám dělat.

Děkuji za odpověď.

Odpověďění

Máš dvě možnosti, buďto se na to chlastání vysrat, nebo pokračovat. Sám jistě tušíš, že "a" by bylo správně, ale problém nastává v případě slabochů nebo snílků.

Slaboch nepřestane, protože se bojí si představit tu nekonečnou svobodu, která by se mu pootevřela, nebo nedovolí svýmu egu si přiznat, že je kokot. Zatímco snílek ten je na tom podobně, akorát se ukájí blahodárnym stavem mysli po požití, kterej neguje lidskou malost a nakrátko ho uvrhá do světa, kterej by tolik chtěl. Kdejakej básník tim trpí.

A aby sis nemyslel, že jsem nějakej chytrej, tak ti řeknu, že včera jsem chcal v hospodě u krbu, pod bar během placení, na dřevěnou podlahu a do krbu. Pamatuju si, že jsem to nedělal ze zlomyslnosti, ale z čiré ztráty zábran a se smíchem. Neni totiž nic surrealističtějšího a, v tom stavu, svobodnějšího (jako zvíře - asi takovej je ten stav); kritické je odpojeno a ty, jenom jako ta němá tvář, bez sebemenší známky studu, chčiješ si na ten širej svět.

Řekl bych, že je to manifestace svobody v nesvobodě (byť by byla subjektivní - jakože asi je!), jenom pro ten pocit ochutnávat uzavřenost, vyčlenění, asocialitu, ze zoufalství. Neustále něco musíme, neustále jsme sledováni, neustále se od nás něco čeká, ale nikdo nedává odpovědi a jednoduchá řešení, svět se dokonce, zdá se, stále zesložiťuje...a toto je onen svobodný výsledek. Manifestace debility našeho sociálního světa, našeho egoismu, pokrytectví, je to vystrčená prdel na diváky...

Ale taky je to slabost a izolace. Negace toho co se tímto manifestuje. Je to divadlo pro diváky a příběh pro člověka. Je to streetart, performance, deviace, závislost, zlost, dobro, odpuštění, porušení tabu, bubu... Záleží, kdo je interpretátorem a pozorovatelem onoho aktu.

Jsem-li jím v tomto případě já, velmi dobře vím, že je to nešťastné řešení pro uklizečku (fyzicky), pro kverulanta (morálně), pro mě (svědomě). Pro Kolemjdoucího je to ovšem manifestace - myslím, pro svatýho to nic není - cítím. A to je všecko, co ti k tomu chci říct. Já žádné otázky nemám, krom těch nejvyšších.

A tak se zdržuji komentářů a soudů sám v sobě, ovšem mohu reagovat. Až tě někde uvidim chcát, věř, že rychle zhodnotím situaci a potom tě buďto kopnu, nebo tě vyvedu, možná to po tobě vytřu, ale spíš tě to necham vytřít, třeba ti něco i řeknu, ale je taky možný, že tě necham, protože vím jak je příjemný to prožít.

A když v tobě poznám anděla, tak se k tobě přidám, nebo tě obejmu, možná se tě na něco zeptám, nebo nevím... jenže vytřít si to musíš stejně sám. Vím, že nemusíš svejma rukama, ale bude tě to stát nějaký peří.