|
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 16. 12. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | |
|
Petřínka (poezie, Kolemjdoucí) • Pěvkyně (poezie, Kolemjdoucí) • Hlídač čaje (poezie, Kolemjdoucí) • Mezi kloboukem a koněm (poezie, Kolemjdoucí) • Hlupáčku (poezie, Kolemjdoucí) • O světech (poezie, Kolemjdoucí) • Avatár (poezie, Kolemjdoucí) • Na vlas nebezpečí (poezie, Kolemjdoucí) • Chyť mě za ruce, které k nebi vzpínám (poezie, Kolemjdoucí) • Savectví (poezie, Kolemjdoucí) • O hranách básníků (poezie, Kolemjdoucí) • Laň a ostružiník (poezie, Kolemjdoucí) • Nemáme čas! (poezie, Kolemjdoucí) • zahrada (poezie, kolemjdoucí) • Válka je jako řeka (poezie, Kolemjdoucí) • Nová práce (poezie, Kolemjdoucí) • O nutnosti se spojit a tíze (poezie, Kolemjdoucí) • vo tej lásce nezištný (poezie, kolemjdoucí) • Mamonvill (poezie, Kolemjdoucí) • Zahyneš na lásku (poezie, kolemjdoucí) • Podzim (poezie, Kolemjdoucí) • O vědění (poezie, Kolemjdoucí) • ...jedna noc (poezie, Kolemjdoucí) • co je za zatáčkou? (poezie, Kolemjdoucí) • politika (poezie, Kolemjdoucí) • samet (poezie, Kolemjdoucí) • Darbuka (poezie, Kolemjdoucí) • Nesmrtelnost (poezie, Kolemjdoucí) • svatý vobrázky (poezie, Kolemjdoucí) • Amazon svět (poezie, Kolemjdoucí) • opeřený o strom (poezie, kolemjdoucí) • dětská volenka (poezie, Kolemjdoucí) • borisi polevoji (poezie, kolemjdoucí) • míra odměrného válce (poezie, kolemjdoucí) • koloběh (poezie, kolemjdoucí) • řeka je korifej (poezie, Kolemjdoucí) • modřín (poezie, Kolemjdoucí) • čarodějnice (poezie, Kolemjdoucí) • jsme jiní (poezie, Kolemjdoucí) • okna (poezie, kolemjdoucí) • kormidlo (poezie, kolemjdoucí) • pájka (poezie, kolemjdoucí) • svazky (poezie, kolemjdoucí) • že bytí je velká drzost (poezie, kolemjdoucí) • něco pořídit (poezie, kolemjdoucí) • nepokládej (poezie, kolemjdoucí) • bouřlivý porod (poezie, kolemjdoucí) • stroboskop (poezie, kolemjdoucí) • roztrhané košile (poezie, kolemjdoucí) • Výroční (poezie, Kolemjdoucí) • nauka o klenáku pomíjivosti (poezie, Kolemjdoucí) • netřesk (poezie, Kolemjdoucí) • píseň kosmická (poezie, Kolemjdoucí) • Objemutí (poezie, Kolemjdoucí) • JSOU CNA (poezie, Kolemjdoucí) • OBZOR (poezie, Kolemjdoucí) • nastolení rovnováhy (poezie, Kolemjdoucí) | |
|
rok od roku, stálě méně jsem dokázal stát na svých nohách, svět byl složitý pro mojí podněty přiškrcenou duši, a tak dál a dál jsem lavíroval mezi ohněm a pohledem oknem ven, mezi pomíjivostí a trvalostí zakletou v kolotoči kruhů pupenů, listů, jejich padání, tlení a nalévání. Jednu sezonu jsem se už dokonce nedokázal odlupovat od stropu, byl jsem tam nalepený jako žvýkačka a ve stínu nad lustrem jsem hleděl dolů na sebe, na stůl a židle ve světnici, a jak hosté přišupují a odšupují svá těla ke hrazdám talířů a vyskakují na ty hrazdy lžícemi a vydličkami, jak tasí své rty a srkají vývary všedních dní a okusují maso od kostí svátků, a ssají morek nocí v neutuchajícím puzení stát na vlastních nohách, zdřevěnělých tím něustálým otesáváním reality na realitu stabilní, ukotvenou pravidly a začepovanou do rámové konstrukce jazyka a mysli, slepenou společenskými pravidly a sklíženou jejich porušováním.
jednu sezonu už jsem se nemohl odlepit od stropu letokruhů nad lustrem, jednu sezonu už jsem tedy na koně nevsadil a ani na nich nevyjel, bylo vzrušující sledovat do poslední chvíle jak závod dopadne a, ano, závod se konal i beze mne, vyjely koně neseni vůlí jezdců v sedlech jejich uzd, zděšeně mrkající na své pány, jako by chtěli říct: "taxis vyjel" a mezitím pod kopyty vášně a vzrušení zadupávaly brouky v hlavách svých jezdců a sice co s načatou sezonou, a jak dopadne závod, jestli dopadne. jestli dopadnou sázky ve prospěch sázejících, jak pak naloží s výhrou, a půjdou pak do další sezony v botách z hadí kůže nebo jako loni v botách ze zlína?, a jestli snad nebude lepší peníze vložit do možnosti nezúčastnit se již dostihů investováním do sázek jiných sázejících a koneckonců tak přiživit letadlo sázení, tak aby stihli ještě za tohoto života nesázet, neboli sázet tak, aby již za ně mohli sázet a kopat koně do slabin jejich dostihoví poradcové, kteří za malou provizi zaručí, po překonání určité hranice, jistý příjem, a tím tedy konečně dopomůžou chudým lovcům hadů k možnosti si vsadit a také hadům dají možnost se do toho života konečně obout. a pak konečně chudý chlapec ze zlína bude moct zahájit další sezonu báječným projevem o tom, že letos to ještě není krize finanční, nýbrž morální. já pak konečně na chvíli dokáži zase stát na svých nohách a stále stejně složitý svět dá naokamžik falešnou naději mojí duši, abych držel dál talíře na svých zádech a nevylil jim ty vývary do klínů. |
|
|
OBZOR SE NEPTÁ KUDY PŮJDEM
říkáš že mám dávat pozor
aby mi něco neuniklo
chceš po mně pozornost
chceš dozor
dáváš mi na výběr ze dvou
ani nápad
chceš abych se ti věnoval
jinak otrávíš vodu
chceš mi říct že beze mne nic
a přitom dávno máš
předplacený lístky
že se zabiješ
z lásky
a přitom máš dávno
volňásky
ne z lásky
já mám jenom jeden vzor
Nejvyšší
došlo ti
že se právě rodí ti který si zabil
kterým jsi vzal zemi
vodu vzduch
vyrval srdce
a skryl
OBZOR
|
|
|
jsou věci
které se šíří jako vůně
jsou věci
které se šíří jako pomluva,
jiné jdou od úst k ústům
jako dobrá pověst
jako dobrý příběh
a pak je tu polibek, omluva
jsou věci které se nešíří
to jsou tajemství
a pak je tu hořkost z toho co jsi viděl
i plesání nakažlivé smíchem
je tu rozum
a je tu srdce
je to v tobě
babylon smíchaný s tichem |
|
|
tady se zouváme, řek
gdyž sem vyšel ven
a potáhnul pístem mašlovačkou
napjaly se struny
co mě spojovaly se světem
a bylo zřejmé
jak jemný je ten sen světa
jak je třeba být opatrný
aby ti kůra nezajela pod nehty
a neudusil si chleba |
|
|
je to tak komické
sledovat od plápolajících kamen
to lamentování, ty stíny
je to tak karmické soucítit s hladovějícími
rozohněnou řečí
mezi dvěma sousty
jak se mrská ta mastná brada a prská kousky špeku
jak stahuje bránici lítost nad Matkou Zemí
když jde v zimě pára od úst
hlavě ve vytopeném bazénu
a jak se zdá všecko prosluněné
na lyžích v Dubaji
a přece, kdybys po tom všem
si alespoň jednou nevytřel prdel navoněným papírem
a svoje hovno zakopal na zahradě
můžeš si pak ještě v klidu
dál dělat prdel
pokud ti to přijde k smíchu
protože máš na to právo
a je svoboda
a to neni prdel
dokud tě to prostě nezačne svědit
a neuřízneš si hlavu vodou do bazénu
nebo se aspoň nepoškrábeš sněhem ze sjezdovky
gdyž piješ vodu, mysli na pramen
gdyž piješ pivo, mysli na vodu
gdyž žereš bůček, zapíjej to pivem
je to tak kosmické, sledovat svět plápolajících kamen
gdyž víž, že seš jenom kosmetickou vodou |
|
|
na počátku nebyl velký třesk
asi tak jako na konci
velký netřesk
sukulent po odkvětu
zahubí rostlinu
sempervivum |
|
|
viděl jsem hejno ptáků u vrcholu věžáku
beton obrušovaly konce jejich křídel
a snad po nespočetné rudnul soumrak
také jsem viděl louku ostružin plnou tygřích křižáků
tisíce jejich očí jsem viděl
jak se odráží v kapkách ros
a jistě to byl ten čas kdy loučí se s tebou vůní
dozrávající rok
kdy něco se otevírá mezi nebem a zemí
aby se to potom znovu zacelilo
beznadějnou pomíjivostí
|
|
|
odpočívam před tím strašidelným propadem akcií |
|
|
ale vysvětluj to ve dvě ráno
automatu na kávu
kdesi na vopuštěnym nádraží,
bez bot a bez mincí, s poslední bankovkou,
zmuchlanou jak kapesník
v puštěnejch otěžích
že seš jenom člověk a rozumíš pravidlům,
ale že odpuštění a slitovnost je vlastnost nejvyšší
a přes drkotání zubů
tomu automatu je to jedno
nevidí, neslyší |
|
|
tak nějak nepřítomný
život je stroboskop
tak nějak přítomný
boháč se potká
vypravěčem
na rozhraní světla a tmy
strhne mu šátek i šaty
a vlepí šediny
kdy v mžiku stáří
zhnusí mu stehna jeho žen
krásky v držky šklebu
kladivo taky kabriolet
i pumy v kleci pojdou
a vypravěč potká se
bohatýrem
život je stroboskop |
|
|
odlouplo se to šedivé strašidelné nebe od země
stromy zakřičely křauáá a někomu podařilo se odříznout si sousto jehněčí na vidličku na vidličku po němcích zachvěla se hladina čaje oko mrklo a svatí svatí ti giv mí fajf nastavili bloudícím úúúú, tak hučí uragán veť mě ve dmě k orákulu, ke studánce, na kolena zařvala a hlava ozvala se auááá je to tu něgdo umřel něgdo se narodil půlnoc zrodila den kolo se pootočilo jezdec je nakoněn babička se dala do pletení z tarotového klubka bouře rodí hrdiny
|
|
|
prosím, nepokládej mě za postel
když na mně ležíš
prosím, nepokládej mě za dům
když ve mně přebýváš
nepokládej mě za horu
když mě hledáš
nepokládej mě, prosím, za otázku
když se ptáš
|
|
|
musíš si pořídit něco
něco pěkného, něco co polyká
žaludek co má na žal
něco na co zaklikáš a je
ti aspoň trochu blaze
gdyž obklopí tě bazén
"vypuštěný jsem"
vyrrývá ti Sodoma
znova a znova ash na dřeň
něco hebkého na ránu
kterou si rozryješ
sebelítost Siamskou
přitiskneš si k tělu
i s tím ostrým |
|
|
že bytí jest velká drzost
nalili nám do hlav
nejistoty točí, revolver
ruleta ruská, na kost
dost bezděctví na to
zatáhnout rolety
zamknout si zlato
a v šeru si tu seru
v očích vytřeštěný
svět v závěsu
a zas Média
buší zbytky duše
že zmizela radost
že bytí jest velká drzost |
|
|
svázali lenina, stalina, i sadáma |
|
|
gdyž v hlavě je jak uvnitř hlavně mezi jídlem a spánkem a je to děsivé to i ten den je potažený jinak nálada je dobrá ale nebo aspoň náklaďák asi jak zima bez kamen v holobytu
díru proletuje |
|
|
mám nejkrásnější ženu |
|
|
tak jsem přeci jen, |
|
|
zatímco ty vykvétáš už nad ránem já až za soumraku dotýkám se země prsty u nohou,klekám a svým peánem protékám mezi tvé prsy
jsme jiní a to je dobře
trsáme, ze strun a stébel já peánem a ty trsy svých stébel tvá tlama je plná slin já chci být potravou, nebo tvůj syn
jsme jiní a to je dobře
ty toneš v čekání na slunce já jsem mrazem přimrzlý k tobě dotud pokud věříme na zem
jsem jíní jsem samec a to je dobře |
|
|
nechá mě stát za dveřmi nepokřtěného |
|
|
až budeš |
|
|
ve slova listovali pádlem vět smyčkami na zádech za život |
|
|
smrt je přítelkyně s kerou spíš |
|
|
v kamrdlíku dr mengeleho |
|
|
nejde to vyzpívat |
|
|
tak jsem ti potkal den |
|
|
tam venku kde stál někdo z nás už není
jenom soumrak a kořenící strom
protahuje stín
už není čas, člověk bez spojení
a pozorovatel který odolal sentimentu
zase dožívá se stovky let
když síla srdce nadýmá a prsty dotknou se červánků
pokud by chtěl
neruší noční pták jen slova v bezvědomí
mitote
k majáku musíš přijít sám
tam najdeš ho sedět v šeru
mája
zřetelně teď oddělená patou žulových pánů
tam kde kořenící strom
opeří hada
sedí tam on, někdo z nás
pod rotujícím světlem které láká
můry a lodivody
lidi vody na pevninu, na zem
do času, chaosu, porna, pohlaví
tady vidíš ten strom, kde koření
a kam se pne
tu maják, tu strom, tu maják, tu strom
a had a noční pták na obloze
uvidět zvuk
uslyšet čas
ochutnat prostor
cítit ten obraz!
|
|
|
už nás vidím v autobuse |
|
|
tak čau, ať ti někdo dá pusu
třeba lahev s vůní citrusů
no dobrá, du se dívat na svatý vobrázky
taky kněžka se tomu dá řikat tý hře
nebo ale taky bláznovství a pošetilost
ale je jaro a támdle visí houpačka, a vedle je rybníček
a kaluž bláta
mám nový boty
co mi koupil táta
sem si je zul, ale pak si je vobul nohama, když volala nás máma
už se stmívá
jak sakrální krásno
voní pupava
a koňský trus
teče potůček a jeho blůs
hraje mi písničku života
co zní za šera jako tichá rozmluva lidí
když sedím a hlídám splávek coby tichý blázen
a vzpomínám na hřbitov
že takhle mluví snad ti kdo tam leží
|
|
|
Těš se na smrt, pohrávej si s myšlenkou na ní |
|
|
Bůh je soustružník |
|
|
dopil jsem čaj |
|
|
dnes sem slyšel v tramvaji utržky rozhovoru dobrý den paní malá... jak se máte... ...co vaše cera... ... topolánek, tak ten teď dělá v charitě, ošetřuje zdarma a dobrovolně rány nemocnejm... ...jó, nečas, ten se taky polepšil, prej se věnuje starým lidem, krmí a přebaluje babičky v hospicu hříšníci dou do sebe...zachvíli budem se mít jako v ráji, když to s náma všichni budou myslet takhle dobře... jo a ten lux s grosem, tak ty už prději do hlíny... no |
|
|
začátek je za zatáčkou?
ale já vidim celou cestu
je za horizontem?
ale já vidím i za horizont
je ve tmě?
ale já tmu poznal a nic jsem nenahmatal bez světla
poznal jsem i světlo
co cáká z očí
co ze tmy vytrhává předměty, pocity a stvoření
jako kouzelník pokustón
tahal jsem králíky z klobouku
tak co jako?
|
|
|
Vyprávěla jsi jeden z tvých dalších příběhů
a mezitím si pomalu zavírala dveře
zatím co jsem usínal
stráže sem nechal jít do kasáren
aby nás nerušili
a ty už si měla sbalený to málo co máš
a vsadilas mě do příběhu
jsem jenom démant v tomhle náhrdelníku
a nechávám se nosit
ó magdalo
jak jsi tichá v tom ranním šeru
ani prach co s ruchem dne se zdvíhá
ani hlahol trhovců
ani strach
až se ráno probudím
nechám ty sráže vzbudit
a prohledat věž
nenechám zlostí cloumat svým majestátem
ale v nitru budu hořet
a já ten plamen vyšlu s mým nejvěrnějším
a tomu pak setnu hlavu, až tě přivede
protože vím, že tvému kouzlu nikdo neodolá
ach, můj nejvěrnější
ženy rozhodují o životě a smrti!
|
|
|
víme toho moc
ale nevíme jak s tím naložit
občas
jindy zase tím plýtváme
a rozhazujeme jak právězbohatlý
chudák
|
|
|
sem se na podzim narodil a když cejtim podzim, tak cejtim smutek nepopsatelnej smutek z pomíjivosti... něco jako bývá za soumraku někdy ale za soumraku se to děje rychle tak člověk nemá čas se do toho položit a nakonec se z toho získá energie z podzimu taky přichází energie ale průvodním jevem je ten smutek neni to nic hroznýho jenom by se to dalo nazvat smutkem, který nejde sdělit nebo i když dva lidi zažijou to stejný a maji stejnej pocit, ten smutek tak to furt není to spojení absolutní kerý by zrušilo tu touhu takže jde možná o touhu… je to energie a ta se nazývá různě pomíjivost, totéž to je z tý hry sme udejchaný a teď ležíme a mraky jdou nad hlavou a víme že za chvíli musíme domů, že nás budou volat rodiče, a my cítíme tu touhu být venku za soumraku...v seně cítit chlad z venku a teplo od toho druhého a ze sena...a tolik vůní co se zapisujou do srdce chvilku sme uvěřili na nedorozumění, na bodnutí do srdce, abychom se ještě víc zakousli no upíři sme… mírumilovný co maji rádi krev svojí - i toho druhýho pujdeme na vořechy někdy na podzim loupat je z kůžiček a vobčas si dát jednu hořkou
|
|
|
svině andělská
chytnu ti vlasy
a vyrvu ti je
nikdy to neskončí
toho se nenajíš
nenaplníš
neosvobodíš
skočíš rači z vokna
protože si budeš myslet že ty křídla dovopravdy máš
chci tě mít
jednou za měsíc
jednou za rok
třikrát denně, čtyřikrát
na vostrově anebo v nějakym hotelu
někde uplně mimo
aby vo nás nikdo, nikdo nevěděl
jednou za rok přijedu
a zhebnu v tvym klíně
pak se potkáme kdykoliv jindy a budeme jenom cizinci
v baťohu budu mít jenom vobrovskou bílou nafukovací peřinu,
hebkou a měkkou
bude plavat po zemi
a my se v ní topit
dusit já tebe a ty mně
cítím hadí sílu ve svý páteři
jde mi až do zátylku, cítím jí v čele a v rukou
můžu tě vyhodit ze člunu do vody a pak tě čistou vtáhnout zpět
v kopřivách tě nechám zemřít a v jitroceli tě vskřísím
vůně trávy a nekonečna
kůže a mléka
prolétne včela a ty se otočíš
za zvukem vesmíru
pak mi vrátíš oči a já se v nich utopím
a vyskočim ti zadkem ty čůzo
další jemnohmotnej výron
cucej mi prsty
já tobě nohy
spolknu tě celou
a usadim do polohy
že nebudeš vědět kerej otvor je na co
kde máš ústa a kudy se kálí
bindů tě zapálí
a pak budeš brečet
brečet budeš za to všecko co si udělala
za tu propast
za tu hloubku (sindhu)
za to město pod náma
za smrt i narození
za ráno a probuzení
za noc a poblouznění
za šakaly, který blouděj nocí a slídí tmou
větří stopu, jdou za tebou
a mistr, mistr lóže
bude klečet
a bude plakat
protože todle kouzlo boří chrámy
kosí vojska, armády
pouští vodu z nebe
a vítr od nikud nechá vznikat
až v trámech praská
tam co jsi schovaná
mezi trusem holubů a měděnkou
choulíš se zimou a nahotou
špinavá
bodá, bodá tě do srdce
mistr je zamyšlen
dívá se do prázdnoty
a ty to cítíš
kolena se ti chvějí
a kůži máš jak čerstvě oškubaný pták
křičíš: „ bodni ještě!“
nohy jsou kleště
a ty jimi trháš ten hřeb z těla ven
ale on je ve tvrdém dřevě zatlučen
mistr se dívá na nebe
a ty řveš a zhluboka dýcháš
a padáš mu k nohám
teď holubice bílá
zvedne tě a dá na prsa
ještě se chvěješ
drápky se zamotáš do vlasů pod košilí
a zahyneš
zahyneš na lásku
|
|
|
Navzdory pomíjivosti řeka dál strhává písek a štěrk Pro všecku marnost světa slunce… Pro všecku marnost světa slunce znovu vyjde A zbytečný byl i psův osamělý noční štěk Na měsíc, chlupy ježe, vyje k tichu dálek A já se náhle lek, že jsem Neználek A že nejsem tady ale tam, v pusté krajině bohorovnosti že to jsou moje kosti kerý lámou A že sem na svý cestě nějak uhnul Lunární modul se mi unavil A tohle město, snad ne Mamonvill Ječí do mejch vočí lživý hesla A každej chová se tu jako kurva I ten poslední kominík nenechá na sebe šáhnout jen tak Světlo potáh divnej plak A pořád znova říkaj co bude pak A stále míň času abych byl Nějak mě unavil –Mamonvill Navzdory pomíjivosti řeka dál strhává písek a štěrk Pro všecku marnost světa slunce… Tak sem si vodškrt, že sem tu byl: Mamonvill √ |
|
|
Pletu si lásku s vlastnictvím
jako pes běhám okolo boudy
možná ani nejde vo tvůj klín
jen o vůni rodný hroudy
říkáš že deš někam ven
že deš za jiným
ač nebortí se můj vlastní sen
sám si ho svou myslí zdrtím
jen abych viděl výraz ve tvých vočích
výraz zklamání a soucitu
jen abych upoutal tvoje zrcadla
a pěkně si je vočíh
jesi se v nich ještě vodrážim
jesi ještě žiju, jesi sem pes
a jesi s trochou štěstí
necháš mi můj řetěz
|
|
|
Pojďme založit sdružení založené na vzdávání se sama sebe Všechno co dáš, toho se vzdáváš Jak pak může dojít ke sporu? A pak až doneseme jídlo, společně ho sníme, V jeho barvách obydlíme hospodu V ní budeme chodit nazí a sbírat dary hostí A pak koupíme půdu a na ní se oběsíme štěstím, ne Postavíme si z bláta dům a budeme si hrát na mámy a na táty těch domů Časem se budeme tak znát, že se přestaneme stydět chodit nazí Budeme se tak znát, že spolu přestaneme mluvit pusou Ze vzniklého ticha vyvstane řeč zvířat, kterou Jiřík už dávno umí jenom my jsme jí zaTím neuviděli I voda mluví a oheň, ptáci to ví, vidí to z výšky Pak se ozve smrt, která se s ostychem a ráda zůčastní našich setkávání A my jí víc poznáme, bude-li mezi námi, a ona nám ukáže, že se nemusíme bát Pak přijdou poutníci a kolemjdoucí, budou se od nás učit a my je budeme léčit Léčit z toho nedorozumění Jsme zřeci, i když dnes si říkáme blázni Postavme ten dům uprostřed světa A uprostřed toho domu zapalme oheň Pomažme se popelem Není nic Jen kruh Není ani karma Je jenom pro ty, kdo mají tíhu Tíha je tlačí k zemi, a tak se zdá, že je možné klesat A tíhu si svěřila duše, která se nezná, která se bojí a která hledá Až se najde ve středu světa... Kde je ta tíha?
|
|
|
Konečně jsem po dlouhých hodinách a dnech přání a meditací objevil práci. Práci, co jsem si přál. Celé hodiny se mohu dívat z okna na řadu stojících budov, projíždějících automobilů, a lidí nebo homunkulů, kteří se taktéž projíždějí ve svých golemkarech, mohu také pozorovat vlající kus hadru, který mi ukazuje stav vzdušných mas u památníku na Vítkově, často bývá dnes napnutý a tak zřetelně vidím dva pruhy, rudý a bílý s tím typickým modrým vklíněním. Vidím také jakousi tmavou postavu, ovšem bez koně. A za tím vším se honí mraky a v nich plavou ptáci. Když se setmí, sleduji rozsvěcující se škvíry oken tvořící jakousi tajemnou abecedu signálů na fasádách domů. Ale teď je křiklavo. A holubi sedí kdovíproč stále na jedné a též střeše ve stádečku neboli v houfu. Zprava na budově odborů vysílají vysílače a přijímají přijímače. A to všechno je to co vidím za jediný den. A těch dnů jsou tisíce. Jen občas někdo zazvoní a já s jásotem přistoupím k pultíku, a když vydám přišedšímu žádané, usedám opět ke svému stolu o osmi kapsách nebo se procházím místností o čtyřech stěnách.
Již jsem vymačkal všechny příběhy a přednášky z jůtubu, taky už jsem všem odpověděl na fejsbůčku, stůl mám poklizený, nádobí je umyté, nože jsou naostřeny o dna hrnků, dokonce i ta stará nálepka je seškrábána a stůl je vyleštěn. Malý trpaslík se na mě usmívá z parapetu, můj tichý společník, přilepený vteřinovým lepidlem, aby nepadal. Jenom ta žirafa ještě není hotová, kterou kreslím do nejmenších detailů, chlup za chlupem a obrazec za obrazcem; někde v dálce, v představách, v budoucnosti, jak se mi zdává, vynechám prázdné místo, a to bude odlesk jejího oka, a ona ožije, někde v dálce, už né na papíře…někde v dálce.
A zase ta ulice, jen si to představ, čtenáři, den za dnem tikání hodin na stěně a střídání přestávek, hučících židlí kdesi ve vyšších patrech, s tichem na chodbách o hodinách.
Chtěl jsem ti říct jedno, je to jako v jeskyni, netoužím po ničem víc, protože tady je vše, odlesky světel, vítr i zvuky, pomíjivost podnětů i tichá přítomnost.
|
|
|
Válka je jako řeka Chvíli vytéká a chvíli vtéká Není první, není druhá Je jen jedna Jedna řeka, jedna bolest
Stíná hlavu pýše Cizeluje odvahu Moudrý vidí, kdo ji volá A kdy stojí na prahu
Zlo jako klam a zrada A hlavně lež a bohorovnost... Hůl hledá svá záda Obžerci hlad a post Slyšíš, vyplouvá řeka na povrch, Nebo to jen šustot suché trávy? Záminky, absurdní podvrh Hodina nenávisti – zprávy? Chrám falešných proroků, Ústa našeptávačů, Jazyky jsou farizejů Média z přijímačů
Říkáš nejvyšší rozlišení Slyším samota zuby cení Říkáš aktuální informace Ptám se, kdo zabavit a koho chce Bázni, člověče, je čas Už rty dotkly se polnice Něco zrůdného se chystá, Když vládne bůh ateista |
|
|
přišel chlápek a řiká co tady děláš! to je můj obytný přívěs a já zde parkuji, řekl jsem on vzal nůž a začal bodat do mého obytného přívěsu pak jsem ležel krvácející na zemi pro radost kolemjdoucích ač v planoucích očích a vzrušené mluvě si jí nebyli vědomi byl jsem tenkrát sám v zahradě, v tom parku když přišel ten pán až potom se objevil strážník s dotazy a starostí o mé vědomí a já se mu omlouval že špatně parkuji,nevěda ským mluvím pak přišly sestry a dali mi něhu spravily mi ten můj karavan a tak bydlím dál v zahradě |
|
|
Tak jako zrychlili jsme čas,
jednou zpomalíme zas.
Protože jen dětská hříčka, hra na: „SPĚCHáme“,
je odpověď běžců: „Nestíháme!“
Kdo má start i cíl,
kdo si život stanovil,
kdo vzhlíží k dělání,
brání se nečinnosti,
to je jak z udělání,
ten by chtěl být tam.
Ale když tam bude, nebude zas tady.
Jak marná je to snaha.
Břicho plné,
žaludek kručí hlady.
Ačkoliv, je tu možnost, která má klady.
Radost z pohybu,
dovede ke kameni u cesty
a pak v rytmu zrychleného dechu
nemnohý spatří spočinutí mechu. |
|
|
Ztratila jsem se v ostružiníku
Hledala jsem nějaký význam, nějakou potravu v tom, co říkáš
Teď jsem zapletená a zmatená
A kvůli pár plodům mám potrhané tělo |
|
|
Že básníci umírají na puknutí srdce?
Když spatřují bídu světa
Když nemajíce ruce touží hladit celý svět
Když bez kormidla obeplouvají
A ztrácí se ve svém oceánu tak hlasitého ticha?
Že básníci umírají žízní, když slzy vysuší svá těla?
Že básníci umírají na utkvělé představy, pověry?
Bláznící po svobodě v kleci šílenství
Že dostaví se smrt při jejím hledání
A úpěnlivé touze pochopit bytí?
Zachytit, uchovat pár hrstí měnících se forem
Že umírají, když tyto formy rozpráší se
Jako rozdrolené listy podzimu?
Já říkám, básníci umírají na vlastní slabost
Když neopatrně hospodaří silou
Při nekonečné četbě jim darovaných děl
Když ulpívají na tom, co se stále mění
Když v nápovědách hledají trvalé významy
V nápovědách básníků básníků
Když v šepotu těch, kdo nemají svá těla
Hledají svá VLASTNÍ slova
Umírají na nekonečnou drzost
Umírají na přecenění sil
Umírají na nejistou sebejistotu
Na nekontrolovanou sebekontrolu
Umírají neutišeným tichem
Rozrážejí se o hladiny svých oceánů
Roztřískají se o hrany své svobody
Proto jsou to pošetilci a proto jsou to často velcí blázni
Pověšení na rolnách svých veselých čepic Chcípají sebelítostí |
|
|
člověku se neříká savec protože saje mléko ale proto že saje energii ...saje energii ...saje energii
někdo se směle zeptá jiný pokorně prosí ale jsou tací, kteří berou a prasí trhají bez ostychu a kousají do prsů do prsů kohokoliv
ti vědomí za každý kvant dají stranou kámen ti bezcitní na lístek nepíšou nic s pocitem, kterak nad tím vyzráli ale hostinský, ten starý zkušený filuta bodře se usmívá a píše všecky škody
tito budou nakonec řádně vyplašeni až přijde na placení a to je také jediný rozdíl mezi hosty tady na zemi
ten starý filuta je velký kliďas ale je-li v hostinci již velká vřava a stoly se mlátí hlava nehlava není-li slyšet jeho hlas přez změť jazyků a jmen je hotov společnost řádně vyfackovat a do chladu hosty vykopat ...ven |
|
|
No tak mi pomož Nech mě proplout mezi mraky Nech mě nadechnout Již jsem ochutnal pozemské statky Nové formy nejsou mou potravou
Chyť mě za ruce, které k nebi vzpínám Přenes mé zjevení do nefyzických sfér Prosím, dej mi sílu, ať nevzdávám se vědomí Nechci být věčný Ahasver Pozdvihni duši toulavou |
|
|
Je to oblé jako dráha fotonu Je to rovné jako výplň kartonu Zacuchaná slova, chrčáky Zatahaný dovnitř za páky Okované botky do řeky na zkoušku Okem zvědavým pozoruje rez, Která nikdy nespí. Nebezpečí úrazu: JEZ! Zalezeme si do spacáku a ten spacák obalíme strouhankou snů Jako sloni, sloni, ta zvířata se chladí ověvem uší A pes, ten jazykem mouchy plaší Žvýkáním snadno prosadíš své vykání Oni kanicové ty káňata vůbec nevnímají Dokud se jim nepřijedou vysmát V ponorkách na ně pak čuměj Káňata za oroseným sklem S obydleným šnorchlem. V čepicích s drápamy neoprenového sokolníka Vzhůru nohami Mokrá kočka, tak ta je také velmi směšná Jak sezmenší její tygrovitost na miminum. A tam si Hrabal pod pařezem pivo lízal Jak to popsat… Je to oblé jako dráha fotonu
Je to rovné jako etalon času |
|
|
Kdybych si skutečně vzpomněl na to, co jsem již jednou ochutnal
Nemusel bych se sem znovu vracet
Ale to já ne, vracím se stále znovu na svět
Abych tančil s pastýřkami
Abych ochutnal vzrušení ze zhouby, abych záhy znovu nalezl svůj opuštěný střed
A ty se boj, kdo, pomatenče, pobíháš okrajem kruhu
Boj se ty, kdo ničíš mé dílo, toho poznání
Spojím tě se mnou, abys ucítil tu odvěkou likvidaci
Budeš to pak ty, kdo si uřezává údy
Než tě osvobodím nasátím do víru nových vtělení, zapomněním
Stanu se koněm a zařehtám vám
Wiki: Termín avatár pochází z hinduismu – v sanskrtu toto slovo znamená sestup a přeneseně vtělení (inkarnaci) – obvykle božské bytosti do fyzického těla za zvláštním účelem. Nejčastěji je spojován s vtělováním boha Višnua. Ke vtělení nemusí dojít jen při narození, nýbrž i v průběhu života, když se někdo na vtělení připravuje. V tom případě se pak vtělí komplex vlastností, připisovaných té které božské inteligenci. Všechny Višnuovy avatary měly za úkol nějakým způsobem spasit svět. Jeho osmým vtělením byl Krišna, který je vždy zobrazován jako šmolkově modrý mládeneček. Ten se mohl proměňovat do mnoha podob a současně tančit s pastýřkami, které jeho zmnoženost ani nepostřehly. Jeho lidské a božské působení prochází proměnami – v dětství je popisován jako rošťák, v mládí jako proutník, jehož vířivá hbitost v tanci s pastýřkami byla pověstná. Ve stáří pak působil jako filozof. Devátým Višnuovým avatarem byl Buddha. Dálší indície: http://cs.wikipedia.org/wiki/Vi%C5%A1nu
|
|
|
Tento svět je jako kámen Balancující na stéblech trav Cítíš li se opuštěný Vytvoř nový A usaď ho pevně Do hnízda Mezi kameny |
|
|
V kravatě denních povinností V kravatě socializace Na podpatcích jistoty Na podpatcích úspěchu V korzetu krásy a přirozenosti V korzetu oddechu Na piedestalu pospolitosti Na piedestalu přízemnosti jsi mezi námi V obleku zvyku V obleku upřímnosti V opratích asertivity V opratích cílevědomosti Ve voze výletním Ve voze poznávání a dotyku ...
Hlupáčku |
|
|
Vedle v pokoji sladce vrzá Dřevěný kůň od mého postroje Ten křupavý zvuk kreslí Jako vrzání lesa ve větru Jako ladění starých houslí Jako elektřina v svetru
Ohlávka pod stolem pohozelá Nedává mému já pokoje Ještě pár vteřin a skočím po ní Opasky připevním podél skrání Pokud však toto neučiním Byl by tu ještě plán náhradní
Z kredence vytáhnu starou valchu S dřevěným rámem a plechovým zvukem Budu se vtírat koňovu uchu Jsa kloboukem, přilákám ho sem
On pak pod mnou bude houpat Ztemnělým starodávným světem A teplo po mně bude sahat Z tepen jež vedou mu podél stehen
Zvláštní to stav bytí Okamžik než se utrhnem Ztišelá zahrada, po soumraku, žití Čas mezi kloboukem a koněm
|
|
|
Chodím a drtím čaj Aby snad se nezbořily ty nory v blátě Ještě jeden mocný nádech a už nekráčím Ještě jeden a spím Ale ten čaj nerozsypat!
Včely se svým medem pečují o má unavená lýtka A je tu vlak osedlaný smějící se cháskou, směsicí zvířat a snad i lidí Ty podivné tváře, ta chamraď, držící staré číše z tlustého nazelenalého skla plné zlata a krve A ceremoniář už udeřil holí, a vlak se zasavil Jen již tiše funí slova: „Jen okamžik a budeš se bavit, uvidíššš-š-š.“ A kdosi žoviálně padl mi na rameno: „Vyzvedni číši v jídelním voze. Pojedeš s námi!“
Téměř na dosah mé ruky, jen mít trochu sil, pohnout nejen konečky prstů Železniční pražce, slévající se ve zdánlivé nekonečno, jako molo při odlivu Někde v rovinách, kde tráva a květy sotva stačí vyrůst, než je zahubí tlení po dobu dalších tisíce let.
|
|
|
Opilá pěvkyně na balkónu divadelního klubu kapesníkem v tučné ruce mává na neexistující diváky. Jakoby to všecko svědčilo v neprospěch umění?! Už nezpívá árie, jenom se přiblble pohybuje a čumí. Přestala zpívat, jako přestane dítě se ptát. A jako přestane vůbec všecko.
|
|
|
Stále se divím proč na Petříně
Může téct pramen
Jen tak volně
Že s ním není dávno amen!
Že ho nedají nějakýmu taliánovi
Aby z ní trhák
Udělal marketingový
Nějakej čůrák
Aby ji začal plnit do petlahví
Místo aby mohly ženy chodit pro vodu s konví
A myslel jak nad tím vyzrál
Když se na všecky lidi vysral |
|
⇡nahoru⇡ |
