Blázni.cz - dobrý kanál

Každý někdy potkal v životě svém někoho něpříjemného, někoho, kdo z neznámých důvodů člověka trápí, někoho, kdo je vysilující, a to zejména dlouhodobě, někoho, kdo vykazuje nepochopitelné chování, před kterým se nedá ovšem snadno uniknout. Takový člověk osedlán jest lidskou pitomostí, svévolí, nebo zlovolností, která se na jeho hřbetu ujímá a na takovém člověku se krajem projíždí. I mě se stala ta hrozná věc, potkal jsem takovéhoto hostitele, který mě po několika dnech donutil málem až k pláči. Domlouval jsem mu, naznačoval, ale jak už to tak bývá, takový člověk je hluchý a slepý, neb na očích má klapky a v uších hojnost medu. A byl to můj šéf!

Bylť jsem nešťasten, můj stav se den ode dne zhoršoval a chmura padala na mne a splín veliký. Šeď těch dnů jakoby se i v mých vlasech zrcadlila. Ovšem nebylo úniku, neb vázán jsem byl slibem a pracovní povinností a také finanční situace nedovolovala mi v tu chvíli se místa vzdát. Přec s tím hovadem bylo mi nutno trávit notnou část dne. Jak strádala moje nebohá duše, že jedině pivo snímalo ze mne tu tíhu zvečera. A nemít tuhý kořínek a pevnou víru, že za každým zlem skrývá se zlo ještě větší, již dávno bych snad učinil konec všemu rychlým sledem prudkých pohybů svých mírných paží; nebýt si vědom, že nedovolit zlosti cloumat svým majestátem je přec nutno míti na paměti za života člověku.

A tak míjely dny, já s nevolí plnil příkazy protichůdné svého trápitele mysleje si své a pivem jsem noc co noc chladil uraženou mou osobu. Když tu přisedl ke mně jednoho večera podivný panáček piva žádavše. Že prý je potulným poutníkem, který ničeho nemá, avšak ničeho míti chce, neb že v ničem prý skryto vše! Zaujalo mě jeho tvrzení a jiskra v oku hlubinná i dal jsem mu piva pít a hojně jsme spolu rozmlouvali, až vyjevil jsem mu svoje trápení v opojení nám milém. A on jen tak mimoděk dal mi váček s čímsi. Že alespoň tím se mi odvděčí za mé pozvání.

A dál pravil: „ Na svých toulkách mnoho jsem viděl a v šumu hvozdů mnoho moudra slyšel. Když jednou v cizokrajné zemi hladil jsem při chůzi prsty trav, ucítil jsem slabé zašimrání a kdosi volá - Nastav dlaní! -  Rozhlížím se, nikde nikdo, jenom lán, tak šel jsem dál a dlaní nastavil, protože zvědavost, ta stará kurva, nedala mi. A cítím, jak se plní čímsi moje dlaně a do toho zas hlas ten volá - Přijmi daru, osamělý poutníče, toť hrst ochočených osin… - A pak vyjevil mi ten lán, že jestli někdo bude brát mi mízu, že mám tu hrst vhodit mu pod jeho sedy se slovy: ochočená osino dej mu co je třeba, a že vbrzku mě to zbaví mého trápení.“

A pak dál poutník ke mně dodal: „Víš, brachu, já nic nemám a není kdo by mi co vzal, já těch osin netřebám, to spíš tobě se hodí, když touha k věcem tě ještě poutá, a dopomůžou tvému klidu! “

Včera, to byl ale večer, říkal jsem si nazítří, a zážitky byly spíš jako ze sna. Ovšem když jsem do zaměstnání kráčel, váček v kapse jsem nahmatal a vzpomenuvše si příběhu, rozhodl jsem se poslechnout rady podivného poutníka.

Hned ten den jsem nenápadně vhodil hrstičku těch osin na kožené křeslo svého šéfa, když byl chvíli mimo svoje místo, a vyřknul tu formuli: „Ochočená osino, dej mi co je třeba!“ Účinky projevily se okamžitě. Jakmile můj nepřítel usedl, jak jsem zvědavě po očku sledoval od svého stolu, začal se ve svém koženém křesle vrtět a vrtět už se nepřestal. Druhý den nepřišel do práce, a omluvil se i další týden…pak již ho nikdy nikdo neviděl. Co se však dělo dál, toho bych se nenadál. Asi za čtrnáct dnů, zavolali si mě na ústředí, kde mi bylo sděleno, že jsem byl povýšen na místo mého bývalého nadřízeného. Stal se zázrak! Stal jsem se tedy konečně svým pánem a pánem mých bývalých spolupracovníků. Konečně mi nikdo nemohl říkat, co mám a co nemám, a sám jsem diktoval co se má dít. Z naší smrduté kanceláře jsem se přestěhoval do klimatizované pracovny, rozhlédl jsem se ze své kukaně skrz roletky do míst, kde jsem donedávna trpěl a pousmál se. Pak jsem usedl do koženého křesla.

Aj -  tu mě něco strašlivě zasvědilo v zadku!!!!!

Nastražil jsem na sebe past, a to past velmi důmyslnou, stražil jsem ji přece já. Nejprve jsem se uvázal ke kolíku hlouposti, výchovy, povinností, pověry a rutiny, zvyků a zlozvyků, ke kolíku lpění a tužeb a tak dlouho jsem kolem něj obcházel, až se můj provaz zkrátil natolik, že jsem se málem oběsil.

Už jsem ležel s hlavou u země, s jazykem vyplazeným, když jsem to pochopil a rozčarován začal jsem provaz rozplétat. Rozplétal jsem ten podivný uzel a oči jsem u toho kulil jako dusící se kozel a točil jsem se jako zoufalá kuna chycená za tlapku, a to jen díky tomu, že jsem se honil za svým ocasem, jako starý nečistý vypelichaný pes plný blech, než jsem pochopil, že ve zmatku nic nepovolí.

Když jsem se dostatečně uklidnil a provaz alespoň trošku povolil, spatřil jsem další kolík, osu světa, ježto mě vodil dokola a na nějž se provaz namotával, takže jsem chodil ve stále menších a menších kruzích. Ztrať se! Zvolal jsem na něj, ale kolík tam stále čněl, vedl odněkud z pekel až k nedohlednu na nebi, hrabal jsem a narážel do něj, než jsem konečně pochopil, že ten provaz je příčinou mého soužení a jeho příčinou jsou mé vlastní úmluvy.

A tak, vítr náhody a záměru mi napomáhal, jednu žilku, jeden pramínek, jedno vlákno po druhém jsem rozplétal a zpřetrhával. Na jednu stranu dával jsem přetržené, na druhou ty, které jsem nechtěl a nebo nemohl zrušit. Uviděl jsem v tom jakýsi řád, který spojoval mě se světem. K přetržení některých provazů bylo potřeba nejprve zbavit se jiných a další jsem vyměnil za pružnější…

Nedokázal jsem najít odvahu zrušit všechna ta pouta, neboť síla a závrať řvoucí do temnot nekonečna je tak velká… jenom jsem ze svého lana vytvořil síť, a ta síť se zachvívá, a ten chvěv, to je volání.  Ta síť straží další pasti, dává moc a sílu a taky strach mě lanaří a za ním smrt temným zrakem se do mě dívá. Je to past v pasti, důvod proč se pásti obezřetně. Tam venku je tělo oka, co sídlí uvnitř člověka.

 Chtěl bych upoutat tu vaší přebuzenou pozornost. Každý se snaží něco urvat, každý se snaží replikovat, tak i já, tak osamocený ve vesmíru, trpící nepochopenými žádostivostmi, trpící vlastní slabostí, chtěl bych vám utrhnout křidélka a pozorovat vaší zmatenou a spěšnou muší chůzi na stole života. Chci se dívat na vaší velice pravděpodobnou smrt, na pravděpodobný zármutek, nebo snad potěšení, chci se dívat na slabší a bezmocnější bytost, než jsem sám. Chci vidět patos, protože ten patos, to je síto a tím sítem hledám to pevné, tím sítem hledám to trvalé.

 Nemusí dojít toho rádoby definitivního konce, že konečně rozdrtím tělíčko toho černého tvora obsedajícího a živícího se výkaly; je možné, je tu jistá pravděpodobnost, že sám opustím tělo, trefí mě šlak; a jednoho dne se to skutečně stane, čas ze mě udělá bezmocného staříka a přijdou jiní, kdo se mi budou podivovati. Jiní, kteří do mě budou pošťuchovati prstem. Do mojí vysušené a skrčené mrtvoly se skutečnou podobou toho života, s jeho opisem, do odživlé masky. Snad mě ti horlivější budou pitvat a pitvořit a drtit a mělnit a nenacházet a tvrdit a polemizovat… Ale nyní si vážně užívám tu vaši zvědavost, to vaše rádoby hledání, to slaboduché a malomocné pozorování, to vaše poohlédání a otáčení se po druhých. Tu vaši nejistotu. Tu vaší nepozornost. Až do mě vstoupíte, neboť já jsem past. Já jsem minulost. Já jsem to, čím je nafuturována hmota. Já jsem budoucnost. Já uvádím. Já prezentuji. Jsem totiž přítomnost.

 Někdy se stane, že vidím něco pevně a důstojně odolávajícího, nějakého skutečného nepřítele, nějakou entitu, která stojí za delší zkoumání, a málokdy, tak dvakrát, třikrát za život, potkám snad skutečného, který stojí za přátelství… nějakou skutečnou skálu, odolávající mému přívalu vln. Tomu se budu vracet k nohám, dokud se ve mně nerozpustí.

 Budu vám tlumočit, co říká. Neříká nic tak bouřlivě. Je to blázen a přece je pevně zakotveno v nicotě. Je uvnitř povrchu. Je to celé. Tak jasně se skrývá, jeho mimikry jsou tak důvtipné – tam bys ho skutečně nehledal, ty kdo se plahočíš.

 Řeknu vám, proč to tu všecko píšu, píšu to z pýchy, a možná to nepíšu z pýchy, možná to strážím, píšu to, jako jsem chcal ze stromu při pojídání třešní, píšu to jako ten, kdo dělá jakoby nic, jako ten, kdo pozoroval rozprskávající se moč o větve pod sebou, píšu to jako falešný svatebčan nenuceně se krmící, jako ten falešný svatebčan, který bývá nejlepší zábavník, po kterém se všichni ptají – kdo je ten, čí je to tento? – a který se nechá nakonec vyhodit, který se  schválně prozradí, protože se, přežrán a přepit, už nudí těmi kýčovitými výjevy lásky a přetvářky, jako ten, který toho už viděl dost, těch – lásek, aby věděl, že je to jenom počátek, jenom první dějství, jenom první bitva té války na Kuruovském poli.

 Jsem tu na návštěvě. Jsem tu na obchůzce, říká. Vydávám se smrtelnosti, povídá samo sobě. Jsem zabavené v oddělenosti, jsem zabalené v obsahu, jsem mačkající šťávy. Jsem tady a teď. Že mám špatnou paměť? Musí to tak být, jinak bych se unudilo k smrti. Schovávám si věci napotom. Schovávám si je samo před sebou. Divím se pak svým nálezům. Divím se, jak krásně jsem se nalezlo, dívajíc se na své dlaně, sklouzávaje jimi až do srdce, až do morku kostí, až za zrcadlo, až za hranici slyšitelného, až se svým pohledem celé přetočím, celé vyzvrátím, až jsem naruby, že to, co je vnějškem, je uvnitř a to vnitřní mě obklopuje.

 Řeknu vám, proč to tu všecko píšu. Je to proto, abych se nalezlo. Je to proto, že já je král. Je to proto, abych rozehrál partii. Je to proto, aby se držitelé masek chopili svých rolí. A před každým představením je třeba ticha a tmy. A ke každému představení je třeba diváků, ani né tak divadla. Je to proto, že ke sledování je třeba očí a oči jsou nádoby klamu. A ty, kdo chceš mír, zjisti, jestli ho chceš doopravdy, jestli klid je to co hledáš. Nebo jestli tvé povykování není jen ticho a tma. Jak nejlépe hrát na T I´m ství? Reknu ti, proč ti to všecko říkám. Říkám to proto, abych ti ukradl peněženku. Sleduj moje ruce. Vidíš, tak ta pravá, tak ta je falešná. A ta levá, ta je pravá. No… a já už musím jít, hrozně spěchááám…

Bratři a sestry, je tu věk, kdy vesmírné síly, planety, všechny bytosti a celé společenstvo svatých i náš Pán spojují své síly a odnímají iluze z očí pokolení lidí. Dnes je doba v očekávání dobra. Právě tak, jako nás bavilo dříve rošťáctví a toliko temná zkušenost světa, dnes jsou dveře otevřeny zlatému věku. Kdo zaseje dobro, desetkrát tolik sklidí, či snad desetkrát deset desetkrát.

 Buďte šťastní.

Když k vám přijdou a budou vám brát energii pro své pekelné podniky, řekněte jim:  Dám vám najíst ze svého, protože náš Pán zve ke stolu každého a host do domu Bůh do domu. Napij se tedy z kalichu mého. Moudrý prozře a ten bez srdce bude sklizen až přijdou žně.

Když k vám přijdou výběrčí daní a lichváři, dejte jim také a upokojte se ve svém srdci, protože náš nebeský Otec to tak nenechá. Přijdou ti, kdo vesmírným pluhem přeorají společenské zřízení a půdu zůrodní. Dění pod sluncem je jako vlny na břehu moře, pěna praská a voda se vrací.

Zrušme zákony pozemské, otevřeme srdce a poslouchejme zákony nebeské.

Dokonce světlonoš, zdá se, je vysrancem božím, byť si myslí, že on je ten oheň. Neboť je jen jedno nejvyšší.

Nehledejte moudrost v knihách. Vždyť pohleďte, kolik vzdělanců tápe v mlhách. Hledejte pravdu ve svém srdci, jako prosťáček v horách.

Jsou obchody, kdy za těžké peníze dostaneš chléb ale i starost, pak špatně se polyká, a v krku sousto usychá. Dobré obchody jsou však ty, kdy dostanou obě strany víc než dávají. Obchoduješ li, vždy dej něco navrch, je to pak předávání, ne obcházení. Cílem není být bohatý statkem, ale duchem. Radost z radosti je sama dobrou cenou. Není to potom už obchod, ale předávání. Je takové předávání, kdy obě strany dostanou víc než dávají. Moudrý ví, že je tomu tak. Štěstí je to, co náš Pán dává navrch.

Jestliže druhá strana hraje falešně, neznepokojuj se, to co ztratíš, získáš jinde, a takový falešník časem pozná svoji samotu.

Poslouchejte krále, kteří jsou mezi vámi, a ne pohonky s očima zaslepenýma. Vždyť ruce dělají to, co říká hlava, a činí jim to radost.

IV.

Kapitola třetí: Porada před výstupem na povrch Země

„Milí přátelé, byl to silný večírek. Dokonce i Iwazaru zvracel mezi prsty,“podotkl kapitán a sálem se ozval potlačovaný smích. „Ovšem nyní k věci!“

Lajka se usadil na otočném křesle u velínu, ostatní se opřeli o sedadlové hole, které nosí neustále s sebou, a soustředěně vyčkávají, jaký bude jejich úkol. Kam budou v příštích měsících směřovat jejich kroky.

„Milá posádko,“ pravil Lajka,“ jak jistě víte, naším úkolem bude zrušit skrytou stínovou vládu lorda Hitworlda, který  se snaží ovládnout celý svět. Pomocí peněz, pomocí moneypulátorů a svých poskoků (kterými jsou někteří vědomě, jiní nevědomě - pomocí záškodných programů) se snaží ovlivnit a nakonec získat vědomí všech bytostí. Používá světová média, tisk, televizi rádio a internet, aby ze svobodných bytostí, členů vesmírné konfederace učinil otroky, kteří slouží nevědomě samozvanému vládci. V současnosti je takto postižena již čtvrtina vyspělého obyvatelstva. A této čtvrtině slouží zbytek chudého světa. Tito všichni jsou okrádáni o svou energii, která je měněna na moc zlovládců. Pod záminkou falešného dobra jsou postižení udržováni v stimulujícím klidu. Tvrdí jim, že žijí ve svobodě a bohatství, ale jejich možnosti jsou minimální. Nebo jsou naopak otevřeně utlačováni a udržováni ve strachu.

Systém je udržuje při životě, nebo je vede ke smrti, ovšem všechny varianty jsou pro místní systém výhodné. Pokud je otrok produktivní, pracuje pro systém, pokud je neproduktivní, je nemocný, platí za léčení, pokud umírá, platí za likvidaci. Nově se rodících otroků je stále dost. Na jednotlivci nezáleží. Otroky stimuluje přebytek falešných informací, sex, drogy, rokenrol, móda a povrchní zábavy. Je jim vzdalováno poznání, že měnit program může každé vědomí a to k svému obrazu. Nevědí-li  o takové možnosti, pak ji nemohou využít. Dále je tu věda, která tuto možnost tabuizovala, náboženství spoutává citlivější jedince. A konečně bezmezný materialismus ochabuje přirozenou snahu těla dál se vyvíjet. Je ničena příroda a lidé nevěří, že je možné žít v klidu a míru stovky let. Dopředu se tak odsuzují ke krátkému životu, k nemoci a povrchnosti. Je čas nabourat toto spiknutí.“

Na velíně je cítit napětí, posádka je soustředěná a zaujatá problémem, který se týká jich všech. Týká se celého vesmíru. Ohrožuje celovesmírný mír. Země se vymyká z rukou stvořitelových a božské bytosti to cítí. A musí pomoci. Jde sice o plánované zušlechťování lidské rasy, jde ovšem také o nebezpečný precedent, který se nemusí vydařit. (Pokud se Vám to, Vážený čitateli, zdá jako protimluv, čtěte dál. Pozn. autora)

„Zkrátka, na Zemi se rozbujela svévole. A tato jindy tak bezvýznamná vibrace se stává módou a spolu se současnou konstalací a neutěšeným stavem technického vývoje na planetě nepříjemně ovlivňuje klid ve vesmíru.

Naše mise bude obtížná, ale důležitá. Pronikneme v přestrojení na Zemi a pokusíme se pomocí mírových prostředků, pomocí humoru a zázraků, jak říkají nevěřící Tomášové vědomým změnám reality, zamezit lordu Hitworldovi dojít k realizaci jeho úmyslů. Co nám v tom pomůže je také egobijec, zbraň vyvinutá přímo samotným Pánem, jde o invencí živený zesměšňující kanón.“

Lajka dal znamení jedné z múz. Tato odkryla plátno z podivného předmětu, který doposud nepovšimnutě ležel na panelech velínu. Věřte nebo ne, byla to malá, ale velmi živá, interaktivní kopije lidského pyje, v mírně nadživotní velikosti.

První poddůstojník se začervenal hrdostí, neboť k vývoji, a to zejména po designové stránce, přispěl velkou měrou.

„Tato hračka dokáže na okamžik zesměšnit i toho největšího egoistu a pomoci mu pochopit skutečné příčiny a následky jeho konání, nebo ho zdiskreditovat před jeho poskoky, kteří věří jeho kultu. Je to kukátko do vlastní duše. Je možné ho použít i jako vysílač, který může dočasně zhmotnit jakýkoli fyzický předmět. Všichni si povinně nastudují návod k použití.

A nyní: Kdo půjde na povrch! Jako předvoj budou rozptýleni na strategická místa Chatůti, budou působit jako zvědové, jako agenti, a budou vřelou formou šířit vibrace, budou obracet od materialismu.

V hlavním týmu budu já, Žirafa, Kůň a dále se expedice zúčastní také Sqrrl, a to konkrétně K704 a K706. Výprava bude provedena pěšky a za použití dostupné lidské technologie. K dispozici bude dostatek hotovosti, kterou zde používají k hodnocení, a informační spojení se základnou tady na Formiru, kterou bude zajišťovat Džandon a opice Djumage.

Předvoj vyráží již dnes večer. Naše skupina zítra ráno nástup u vbublovací komory.“

Kapitán se odmlčel, pozdravil posádku a odešel k další práci. A nyní již šumí velínem vzrušené hovory v očekávání dalších dobrodružství. Stevardky – při odchodu posádky do svých kajut k přípravě – rozdávají návody k egobijci…

V příštím díle: Návod k egobijci

Tak já Vám tedy povím, kde je problém.

 Nikde.

Jsou lidé, kteří mají problém, ale tento problém si zvolili asi jako člověk, který si koupil za zlatku procházku strašidelným hradem.

Jakmile vkročil, již musí projít atrakci celou.

Možná na chvíli uvěří strachu a zapomene, že je to jen hra.

Jsou taky jiní lidé, lidé kteří procházejí zámkem, jako šlechticové.

A moje představivost nezná mezí.

Já například dokonce jezdívám na koni.

Na rameni sedívá mi Fénix.

A jeho popel je moje odhořelá cigareta.

Padá pod kopyta a mění se v oves.

Ještě krok a již zlátne.

A z úst vyndám si nové vejce.

Pták obkrouží nebeskou klenbu

a je-li unaven, sedá mi na rameno.

Je-li pravda, že smrť neexistuje, pak není se čeho obávat, je jen třeba se připravit a vzpomenout si.

Ale já už teď ani nevím, co jsem Vám to chtěl říct.

Že je čas snést nové vejce?

I byl jeden honák, když tento, sedě jednoho dne u ohně, četl neuměle do ticha, při plápolajícím světle, z listu odhozených novin, které k němu zavál vítr, z rubriky Věda a výzkum. Tento člověk tak se tehdy rozechvěl nad lidskou vůlí a pílí, že nemohl až spát. Celý týden přemýšlel, jak by i on mohl přispět k lidskému poznání. Jeho vzdělání nebylo valné a přehled též. Všehovšudy uměl číst - psaní mu nešlo, čítat kusy dobytka, násobit je cenou, několikrát byl v hlavním městě okrsku a viděl párkrát zdálky vlak. 

Přemýšlel celý týden, když přišel uprostřed jedné studené noci na touhu objevit kožená kamna. Tato by lidstvu dávala příjemné přenosné teplo. Protože každý touží po teple. Od té doby se stal posedlým a všechno své úsilí vkládal do hledání. Všechno co vydělal tvrdou prací, dával si stranou. Protože k hledání potřeboval být usazen, koupil statek a stal se tedy sedlákem. Celý dům byl podřízen jedinému účelu. Po stěnách vysely kravské, ovčí i vzácnější druhy kůží. V dílně jakési železné pružiny a ventilátory s klikou. Ovšem jeho obzory, stran vědecké erudice byly úzké. Ač to věděl, jeho úsilí a vůle byla bezmezná a prostá. Času měl málo, neb práce byla tvrdá a on již nebyl mlád. Leč naučil se psát, a všechny své poznatky spisoval do tlustých sešitů. Vyrobil pracně několik prototypů, ovšem shořely všechny.

Dvacet let pátral, až sklátily ho šrámy z těžkého života v mládí. Měl však syna, který od útlého věku vyrůstal v tvůrčí a tajuplné atmosféře hledání kožených kamen, a jemu na smrtelné posteli předal i ty nejdůležitější výsledky poznání. V minutách posledních kladl synovi na srdce, že musí pokračovat v jeho odkazu.

Syn byl vyučen ševcem a zřídil dílnu v nedalekém městečku. Nepil a byl skromný a veškerý volný čas vkládal svědomitě do otcova úsilí. Dům byl plný kůží ale i kabelů a řemenů, za drahé peníze si pořídil i žárovku. Leč čtyřicet let nestačilo, aby hledání a zkoušení vydalo jedlé plody. Několik výrobků nebylo funkčních, jiné spotřebovaly tolik energie, a hlavně zabíraly tolik místa, že nebyly pro běžné použití. Nejlepší výrobky shořely. I tento silný muž časem schřadl, a tak na smrtelné posteli předal dílo svého otce a svou knihovnu nejmladšímu synovi.

Již šedesát let tento rod pracoval na hledání největšího vynálezu dějin, kožených kamen. Třetí generace měla být zlatá, měla shrnout veškeré poznání a vývoj kamen dokončit.

Přestěhoval se do hlavního města regionu, navštěvoval knihovny, a každý den, když přišel z továrny na auta, dalších několik hodin tvrdě pracoval – budoval kožená kamna. Trvalo osmdesát let než skonal. Výsledek se ovšem nedostavil. Pracoval na velmi již složitém přístroji, součástky byli drahé. Vsadil, žel, na jednu kartu. Stroj nedokončil.

Leč tradici neopustil, ačkoliv neměl syna, předal své vědění jediné dceři. V závěti dceři odkázal veškeré vědění ve dvou knihovnách, spoustu materiálu, součástek a koží. Dokonce i nepatrné jmění.

Dcera byla hrdá na otcův odkaz, ale kožená kamna jí nic neříkala. Veškerý majetek prodala, pořídila si služební byt a fotoaparát. Stala se fotografkou. Nechápala účel ani cíl, nedovedla luštit staré popisy ani odborné výkresy. Ráda se bavila a cestovala. Dědictví postupně zmizelo. Dodnes se ovšem v její rodině vypráví o zarputilých mužích rodu. A kožená kamna stále čekají na objevení.

Byl svátek svatého Martina a já se doslechl, že na náměstí Jiřího z Poděbrad se bude konat tradiční farmářský (!) trh. V Praze jsem byl sám a tehdy padla na mě podzimní touha procházeti se nepoznán ulicemi. Na trhu se měla podávat svatomartinská husička s knedlíkem a zelím a k pití měla být krom jiného hojnost svatomartinského vína z různých koutů země. I, což se nepodívat tam.

Ulice byly vlhké a moje kroky zvolna odpočítávaly čas našich životů.

Blížil jsem se parkem do cíle a už z dálky mě rozrušoval tlumený hlahol davu, který se s posledním rohem domu naplno projevil. Na volném prostranství se mezi maličkými stánky, zásobovacími vozy a výzdobou hemžily stovky, ba tisíce lidí. Co se z dálky zdálo jako místo, kde je mnoho zábavy, místo, kde se lidé spontánně setkávají, bylo po bližším ohledání malým peklem, pečlivě připraveným, nebo zcela nepřipraveným. Byla to past, ve které probíhal lov lidí na lidi. Při vstupu byl člověk vtažen do proudu pomalého posunu ve směru konzumu (proti směru hodinových ručiček). Nejprve bylo nutné, aby si zákazník zakoupil poukaz, za který mu bylo darováno víno k ochutnání zdarma. Na výběr bylo ke koupi i ze dvou tvarů propagačních sklenek, ke kterým bylo možno za příplatek zakoupit i rozkošný a velmi praktický plastový držáček skla na krk, který vzhledem k rychlosti posuvu byl velkou úsporou energie. (Na druhou stranu tento bylo nutno používat jen při velmi pomalé chůzi, aby se držitel nepocintal, a tak tato utilita jen zhoršovala situaci.) Pokud chtěl člověk ochutnat některý z mnoha druhů vín, musel nejprve vystát velmi pomalu postupující frontu, jejíž konec se v davu jen velmi obtížně rozeznával. Dokončil- li milovník vína tuto křížovou cestu, bylo mu do sklenky po předložení poukazu nalito degustační množství tekutiny z kvašeného vína a výsledek zaznamenán na kartičku. Po vypití pololoku vína byl nucen vyhledat nový konec fronty. (Osobně se domnívám, že se na této oslavě nedalo opít za celý den, protože pomalost čekání značně převyšovala rychlost střízlivění.)

Celé herní pole se točilo kolem obrovského obdélníkového stanu, kde bylo možné za patrnou sumu zakoupit pár knedlíků se zelím a kouskem husího masa, to vše s plastovým táckem a plastovým příborem. Pokud si zájemce urval volné místo k sezení, nebo alespoň klidné místo k stání, mohl se spokojené najíst. Celé toto drama připomínalo muslimské obcházení Kaaby, ovšem spojené s konzumací.

Já jsem neměl sebemenší touhu se v klidu najíst, ani si užívat pokojnou atmosféru trhu jako aktivní účastník. Raději jsem sledoval probíhající hru tohoto lidského hmyzu. Ježto jsem nebyl hnán žádnými touhami a protože jsem nepospíchal, byl jsem , jak soudím, dle mého pozorování, snad jediným návštěvníkem, který si oslavy užíval skutečně. Pravda, nezdržel jsem se dlouho, jen asi tři čtvrtě hodiny, než jsem obešel celý asi dvěstěmetrový kruh a vstřebal, co bylo k vidění. Cestou potkával jsem také stánky s uzeninami a domácím pečivem, možná i s nějakými suvenýry.

Co však ke konci cesty upoutalo moji pozornost byl podivný plastový objekt se dvěma nosům podobnými výstupky, kolem něhož byla mokrá a blátivá zem. Nikdy jsem nic takového neviděl a tak jsem se na chvíli zastavil a v duchu se sám sebe ptal, co jen to je. V tu chvíli se k tomu přichomýtl nějaký pán ve středním věku se sklenkou v ruce a začal to zvědavě okukovat. Pán měl dlouhé vlnité vlasy a bodrý obličej. Po chvilce váhání začal sklenku nasazovat na jeden z nosů, pak zatlačil. Nic se nestalo. Opět se chvíli zamyslel a poté již jistěji nasadil sklenku na druhý z nosů a znovu zatlačil. V tu chvíli z druhého nosu vystříkl proud vody a zasáhl procházející starší nesympatickou matronu, která klevetila se stejně nesympatickou přítelkyní, jak jsem zaslechl během pozorování onoho pána. Pán si zásahu nevšiml a tak během toho co s uspokojením nasadil sklenku na první nos a zatlačil rukou na druhý nos, neslyšel vzteklé nadávky  a neviděl nevraživé pohledy starých rachejtlí.

A tak jsem tehdy pochopil co je to mýtko na sklenky. A protože jsem již byl u konce trhu a já již vše seznal, odešel sem si dát pivo do nedaleké Kaaby. A uvažoval o velikosti a tvaru mýtka, které by smylo veškerý balast města a světa.